Když baseball hledá svůj střed

Když jsem v knize Dollar Sign on the Muscle (1984) narazil na poznámku amerického baseballisty a pozdějšího skauta Tonyho Roiga (1928–2010) o japonských trenérech a jejich výrazu hara (腹), moje pozornost se zastavila u jediného slova. Nešlo o objev neznámého japonského pojmu. Hara (腹) jsem znal z let strávených studiem asijských bojových umění. Znal jsem také jeho obtížnou přeložitelnost: jednou označuje břicho a těžiště, jindy odvahu, soustředění, pevnost osobnosti nebo stav, v němž se pohyb a rozhodnutí přestávají rozcházet. Právě proto mě překvapilo, že se tento výraz objevil v americké knize o baseballovém skautingu. [1, 2, 3]

V bojových uměních se člověk s podobnými myšlenkami setkává opakovaně, byť pod různými názvy. Od jednoduchého postoje a opakování základních technik se má postupně dostat k pohybu, v němž už není patrné hledání síly ani vnitřní váhání. Učitel může hovořit o hara (腹), tanden (丹田), mušin (無心; mushin), fudóšin (不動心; fudōshin) nebo o ki (気／氣). Ve všech těchto tradicích jde o dlouhé, někdy celoživotní směřování k vlastnímu tělesnému a duševnímu středu. Zkušenost s bojovými uměními mě vedla k otázce, která se stala základem následující studie: mohl se podobný ideál naplnit také v baseballu, zvláště v odpalování, kde se o úspěchu rozhoduje během zlomku sekundy?

Roigova poznámka byla prvním impulsem k pátrání. K samotnému napsání této studie mě však přivedlo ještě něco jiného: reakce, s nimiž jsem se setkával mezi lidmi z českého baseballového prostředí. Někteří se tomuto sportu věnují mnoho let, ale zmínka o bojových uměních v souvislosti s odpalováním či nadhazováním u nich vyvolávala pozdvižené obočí, pobavený úšklebek nebo automatické odmítnutí. Překvapovalo mě to tím víc, že jsem neměl na mysli nějakou volnou podobnost švihu s úderem meče, nýbrž konkrétní historické vazby mezi hráči, trenéry a učiteli, o nichž existují dobové rozhovory, vzpomínky i odborné práce. Postupně jsem došel k závěru, že tato část baseballové historie zůstává u nás téměř neznámá. Právě tuto mezeru bych rád článkem alespoň částečně zaplnil a nabídl zájemcům jména, prameny a příběhy, které jim umožní podívat se na baseball také z méně obvyklé perspektivy.

Zvlášť mě přitom zaujaly tréninkové drily a přípravná cvičení. Jejich četné varianty mi často překvapivě připomínaly postupy známé z bojových umění. Lidé v mém okolí však podobnou souvislost většinou neviděli — možná také proto, že neznali původní myšlenky, z nichž tyto metody vycházejí. I proto jsem se rozhodl jejich historické vazby ověřit v pramenech a nabídnout je čtenářům, kteří se chtějí na baseball podívat hlouběji než jen prostřednictvím běžné technické terminologie.

Roig, jenž hrál v Japonsku za Nishitetsu Lions (1963–1967) a Kintetsu Buffaloes (1968), popisoval odlišnou výuku silových a kontaktních pálkařů. V rozhovoru zachyceném Kevinem Kerraneem se pak dostal k japonskému výrazu hara (腹). Právě jeho následující slova stála na začátku mého pátrání:

„V Japonsku učí pálkaře podle určitých stylových vzorců: jeden je určen silovým pálkařům, jiný kontaktním. Jejich přístup spočívá v tom, že z hráče chtějí dostat maximum toho, co má, z jeho vlastních individuálních schopností, a tomu přizpůsobují výuku. Někteří učitelé mluví o hara, o břiše, středu, nehybném bodu. Pro mě ale tenhle bod vychází z hlavy. Je to to, čemu tady nahoře věříš. Když máš hodně sebevědomí, když opravdu cítíš, že dokážeš odpálit, je to půlka vítězství. V duchu bys měl vědět: Člověče, já ten míč odpálím. Odpálím ho někam tvrdě. Když tedy Japonci mluví o hara, já si pod tím představuji spíš odvahu zůstat v pálkařském boxu proti fastballům mířícím na vnitřní stranu. To opravdu vychází z břicha. My tomu říkáme guts.“

Při přesnějším čtení je užitečné odlišit tři úrovně, které se v japonských pramenech překrývají. První je způsob držení a organizace těla: jak stát, dýchat, pohybovat se a přenášet váhu. Druhou je psychický stav — schopnost zůstat pozorný, připravený a vnitřně klidný. Třetí rovina vychází z tradičního pojmu ki (気／氣), tedy z představy energie, která se v člověku projevuje a kterou může zkušený praktik vědomě rozvíjet. Učitelé aikidó (合気道; aikidō) tyto roviny často nechápali odděleně. Tanden (丹田) byl místem soustředění, ki (気／氣) projevem sjednocení a vnější technika viditelnou podobou vnitřního stavu. Tuto souvislost budu dále sledovat přímo v dochovaných baseballových svědectvích. [3–5, 18–20]

Tento text je pokusem vysledovat historickou cestu od učitelů japonských bojových umění k hráčům profesionálního baseballu a dále k dnešní MLB. Nejdříve se obrátíme k pálkařům, u nichž se hovoří o neobvyklém stavu vnímání a provedení švihu. Potom k nadhazovačům a hráčům v poli, kde se stejné téma mění v práci s časem, reakcí a soupeřem. Teprve po těchto svědectvích se dostaneme do současnosti a k otázce, zda dnešní profesionální baseball zažívá něco podobného, i když o tom mluví jinými slovy.

1. 腹HaraDoslova „břicho“. V japonské kultuře také střed člověka: místo klidu, odvahy a vnitřní opory.
2. 臍pupek (heso)
3. 臍下丹田Seika tandenPomyslný střed v podbřišku, několik centimetrů pod pupkem. Není to sval ani orgán, ale bod, k němuž se vztahuje postoj, dech a pohyb.
4. 臍下の一点Seika no itten„Jeden bod v podbřišku“ ve výuce Kóiči Tóheie, s níž se setkali Ó, Enomoto i Hirooka. V této škole se pojem odlišuje od klasického tanden.

Japonské výrazy stojí za krátkým vymezením. Hara (腹) je doslova břicho, v širším kulturním smyslu též vnitřní střed člověka; seika tanden (臍下丹田) označuje oblast či pomyslný bod pod pupkem, ke kterému se soustřeďuje pozornost. Škola Kóičiho Tóheie používá i přesnější výraz seika no itten (臍下の一点), „jeden bod v podbřišku“. Ki (気／氣) představuje v tradičním jazyce životní energii, v Tóheiho výuce také způsob, jakým se sjednocená mysl a tělo projevují navenek. Právě mezi tanden (丹田) jako středem a ki (気／氣) jako projevem vnitřního sjednocení je napětí, které se v některých historických baseballových svědectvích objevuje překvapivě přímo. [3–5, 18–20]

Samotné označení hara (腹) je v tomto prostředí starší a širší než sport. Antropoložka Takie Sugiyama Lebra jej popisuje jako symbolické sídlo vnitřního já, které se může skrývat za každodenním vystupováním člověka. Výraz hara ga suwaru (腹が据わる) — „mít usazené břicho“ — vyjadřuje připravenost jednat bez zmatku. Západnímu čtenáři může takový jazyk připadat metaforický; pro člověka, který prošel výukou aikidó (合気道), se však pojí s konkrétní zkušeností postoje, tělesného klidu a soustředění. Převést jej do jazyka baseballu znamená vrátit se k otázce, co musí být přítomno, aby švih či nadhoz proběhl ve správnou chvíli. [3, 4]

Další průzkum japonských zdrojů ukazuje, že vztah baseballu k bojovým uměním se nerozvíjel jedinou linií. Vedle Arakawova aikidó (合気道) a Hirookovy výuky ki (気／氣) existuje dobře dokumentovaná tradice kobudžucu (古武術; kobujutsu), tedy studia starších bojových technik, a v posledních desetiletích také cílená práce s čínskými formami tchaj-ťi a i-čchüanu (意拳; yiquan). Společným jmenovatelem není národní nálepka konkrétní školy, ale zkušenost těla, které se učí spojit pevný postoj, rychlou reakci, uvolnění a přesné načasování. [51, 53, 74, 75]

První velký příběh této linie se odehrává kolem Kihačiho Enomota (榎本喜八; Kihachi Enomoto; 1936–2012). Do NPB vstoupil roku 1955 přímo ze školy a okamžitě získal cenu pro nováčka roku. Většinu kariéry odehrál za Orions, jejichž název se během let měnil od Mainichi přes Daimai a Tokyo až po Lotte; poslední sezonu 1972 strávil u Nishitetsu Lions. Za osmnáct sezon nastoupil do 2 222 zápasů, dosáhl 2 314 hitů, 246 homerunů a kariérního pálkařského průměru .298. Dvakrát vyhrál pálkařský titul: roku 1960 s průměrem .344 a v roce 1966 s průměrem .351. Tato čísla potvrzují jeho výjimečné postavení mezi japonskými kontaktními pálkaři. [12, 13]

Za Enomotovým technickým vývojem stál Hiroši Arakawa (荒川博; Hiroshi Arakawa; 1930–2016), bývalý profesionální hráč a později trenér, jehož vlastní kariéra v NPB trvala od roku 1953 do roku 1961. V rozhovoru pro Tōyō Keizai (2010) Arakawa vzpomínal:

„技はあるけれども、『気』がない“

Český překlad: „Techniku měl, ale scházela mu ki (気／氣).“

Proto ho na několik měsíců přijal do svého domu a vodil ho do dódžó (道場; dōjō) aikidó (合気道). Trenér v tomto kontextu hovořil o schopnosti zkušeného bojovníka vyzařovat takovou jistotu, že soupeř začne jeho sílu vnímat ještě před samotným střetem. V baseballu měla podobná kvalita působit na nadhazovače, který proti pálkaři nastupoval. Arakawa výslovně spojoval práci s ki (気／氣) s Enomotovým prvním pálkařským titulem v roce 1960. [9, 10]

Arakawův vlastní životopis vysvětluje, proč mohl v Enomotově přípravě spojovat tolik zdánlivě různorodých podnětů. Sám prošel profesionálním baseballem, poté začal pravidelně cvičit aikidó (合気道) a získal přístup k učitelům, kteří pracovali s technikou těla jinak než běžný sportovní instruktor. V jeho očích nebyl švih izolovaným pohybem rukou. Rozhodovala práce celého těla, načasování i stav mysli. Když tedy u mladého Enomota cítil nedostatek ki (気／氣), neposlal jej jen na další pálkařské drily; změnil na čas jeho každodenní prostředí a zavedl jej do dódžó (道場). Z hlediska dějin sportovní pedagogiky je to mimořádně konkrétní metoda předávání znalostí z jednoho oboru do druhého. [9, 10]

Zde se vztah bojových umění a baseballu objevuje zcela konkrétně. Arakawa nepopisoval jen uvolněné svalstvo nebo výhodnější těžiště. Mluvil o něčem, co hráč přináší do střetu se soupeřem jako celek: o přítomnosti, rozhodnosti, klidu a projevu ki (気／氣). Jeho výklad vyrůstal z osobní zkušenosti s aikidó (合気道) a ukazuje, jak tehdejší japonský trenér rozuměl vyššímu stupni technického mistrovství. Když dnes čteme jeho slova vedle Roigova hara (腹), oba prameny se začínají překrývat. [1, 9]

Arakawa v roce 2010 vzpomínal také na svou představu vlivu ki (気／氣) na protivníka. V pokročilých bojových uměních podle něj zkušený člověk nevystupuje jako někdo, kdo teprve přemýšlí, zda bude schopen reagovat: jeho připravenost je čitelná ještě před začátkem techniky. Totéž hledal u pálkaře. Nadhazovač může mít lepší fastball než soupeř rychlost švihu, přesto vnímá, že proti němu stojí někdo nezvykle klidný a připravený. Pozdější vzpomínky soupeřů na Enomotův postoj poskytují právě takový protějšek učitelova výkladu. [9, 14, 17]

Enomotovo hledání však pokračovalo i po získání prvního titulu. V roce 1963, kdy mu bylo šestadvacet let, popisoval později zvláštní období odpalování, v němž jako by se proměnila samotná zkušenost času. V rozhovoru otištěném roku 1985 v Sports Graphic Number užil neobvyklou formulaci:

„臍下丹田でボールをとらえている“

Český překlad: „Míček zachycuji v seika tanden (臍下丹田).“

Zprostředkované vzpomínky novináře Micujošiho Okazakiho (岡崎満義; Mitsuyoshi Okazaki) dodávají, že při odpalu vnímal nezvykle mnoho času a švih se odehrával bez běžného vědomého odhadování načasování. Když se stav po přibližně dvou týdnech vytratil, považoval to za ztrátu něčeho, k čemu se už plně nevrátil. [11, 12]

Enomoto přitom v roce 1966, tedy o tři roky později, dosáhl ještě výraznějšího celosezónního výsledku: pálkařský průměr .351, 167 hitů a 24 homerunů. Z hlediska běžné statistiky lze jeho druhý titul pokládat za jeden z vrcholů kariéry. Sám hráč však přikládal mimořádnou váhu krátkému stavu z roku 1963. Právě tento rozdíl je pro téma hara (腹) důležitý. Enomoto hodnotil dokonalost odpalu také podle kvality provedení a prožité souhry pohybu, nikoli pouze podle toho, zda míč propadl mezi polaře. [11–14]

Ve vzpomínce na Enomota se opakovaně objevuje téměř nehybná pálkařská příprava. Soupeř i novinář viděli klidný postoj, minimální pohyb a poté mimořádně rychlý švih. Bývalý vynikající pálkař Isao Harimoto (張本勲; Isao Harimoto; 1940–) později zdůrazňoval, že v této zdánlivé nehybnosti byla obsažena vnitřní aktivita. Vystihl to obratem, který je známý i z tradičního jazyka bojových umění: pohyb ukrytý v klidu.

「静」の中に「動」があるフォーム。まるで動かないように見えて、静かに膝でタイミングを取る。

Český překlad: „Jeho pálkařský postoj ukrýval pohyb uprostřed klidu. Zdálo se, že se vůbec nehýbe, ve skutečnosti však jemně pracoval koleny a tím načasovával švih.“

Harimoto dále zdůrazňoval, že Enomoto při odpalu předčasně neotevíral tělo ani nepřenášel váhu příliš dopředu. Právě v tom spatřoval výjimečnost jeho pálkařské techniky. [14]

Enomotova práce s uvolněním tak byla současně prací s připraveností; tělo nemělo předčasně odhalovat zamýšlenou akci. [14]

Okazaki spojoval Enomotovo vyprávění s letním úsekem roku 1963, který v pozdějším podání vystupuje jako dva týdny mimořádného odpalování. V některých vzpomínkách se objevuje také údaj 24 hitů ze 43 pokusů, tedy průměr .558. Novější rekonstrukce zápasového kalendáře upozorňuje na určitou nejasnost tohoto přepočtu; hranice zážitku i přesný výběr utkání se v retrospektivním vyprávění nemusí překrývat se statistikou. Zůstává však mimořádně výmluvné, že hráč s tak dlouhou a úspěšnou kariérou považoval právě toto krátké období za něco kvalitativně výjimečného. [11, 12]

Enomoto dokázal svou zkušenost popsat v době, kdy se sportovní úspěch spojoval téměř výhradně s výsledkem. Pro hráče, který měl za sebou tisíce pálkařských pokusů, se rozlišování mezi dobrým odpalem a dobrým výsledkem stalo součástí jeho osobní filozofie. V baseballu je tato distinkce zvlášť silná: dokonalý line drive může skončit přímo v rukavici a nepřesný kontakt může spadnout mezi polaře. Enomotova řeč o seika tanden (臍下丹田) se tak dá číst jako snaha pojmenovat vnitřní kvalitu provedení, kterou běžné tabulky v jeho době nemohly zachytit. [11, 12, 14]

Druhý zásadní příběh začíná u Sadaharua Óa (王貞治; Sadaharu Oh; 1940–), jenž v letech 1959–1980 odehrál celou profesionální kariéru za Yomiuri Giants. V 2 831 utkáních nasbíral 2 786 hitů, 2 170 RBI a 868 homerunů, dodnes nejvyšší součet v dějinách NPB; jeho celoživotní pálkařský průměr činil .301. Hráč, jehož veřejný obraz byl postupně spojen s jednonožním postojem ippon-aši dahó (一本足打法; ippon-ashi dahō), se stal jedním z nejslavnějších příkladů propojení baseballu a japonské tradice. [6, 7, 38]

Jednonožní styl ippon-aši dahó (一本足打法) se od běžného pálkařského postoje lišil především výraznou fází rovnováhy na zadní noze. Ó odpaloval zleva: při zahájení nadhozu vysoko zvedal přední, pravou nohu, někdy téměř k hrudníku, a po krátký okamžik stál pouze na levé. Teprve poté vykročil k míči a provedl švih. Oproti obvykle menšímu a plynulejšímu kroku tak šlo o nápadný pohyb, který vyžadoval přesné načasování, ale pomáhal udržet váhu vzadu a omezit předčasný posun těla. Arakawa jej s Óem začal systematicky rozvíjet v roce 1962, aby odstranili opoždění švihu a zbytečný přípravný pohyb pálky (hitch). Ještě téhož roku Ó poprvé vedl ligu v homerunech. [6–8]

Arakawa přitom nečerpal pouze z jedné školy. V rozhovoru poskytnutém roku 2004 vydavatelství Dó Šuppan uvedl, že byl držitelem šestého danu v aikidó (合気道), učil se i přímo od Moriheie Uešiby (植芝盛平; Morihei Ueshiba; 1883–1969) a studoval iaidó (居合道; iaidō) pod vedením šermíře Džuničiho Hagy (羽賀準一; Junichi Haga; 1908–1966). Jeho baseballová výuka tak vyrůstala z vlastního dlouholetého cvičení, v němž se setkávaly různé formy práce s postojem, čepelí, pozorností a ki (気／氣). [122]

Pro Óa proto samotná neobvyklá pozice nestačila. Arakawa použil jednonožní postoj jako prostředek k proměně celého pohybového vzorce a jeho trénink zahrnoval práci s mečem, dech, rovnováhu, koncentraci, cvičení v dódžó (道場) a velmi dlouhé hodiny opakování. [6–10]

V autobiografii A Zen Way of Baseball (1984) zachytil Ó jedno z nejzajímavějších Arakawových cvičení. Ze stropu visel na tenké niti úzký proužek papíru, který se neustále lehce otáčel a pohupoval. Ó stál v připraveném postoji na jedné noze, v rukou držel skutečný japonský meč a měl papír čistě přeseknout. Švih do pohybujícího se cíle vyžadoval správné vedení ostří, přesný okamžik zahájení řezu i kontrolu rovnováhy. Papír se však stále otáčel, takže hráč musel čekat na zlomek vteřiny, kdy se jeho pohyb zastaví. Ó vzpomínal, že zpočátku cítil rostoucí netrpělivost, postupně však dokázal stát na jedné noze déle než tři minuty a udržet koncentraci v podbřišku. Čekání se pro něj stalo aktivní součástí techniky: okamžik řezu nakonec dokázal vystihnout ještě předtím, než se papír skutečně zastavil. Podrobný popis pochází z Óovy autobiografie (s. 160–168) a rozebírá jej také pozdější akademická studie. [7, 43, 45]

Na tiskové konferenci k vydání A Zen Way of Baseball v listopadu 1984, po své první sezoně ve funkci manažera Yomiuri Giants, vysvětloval Ó novinářům, co pro něj znamenal šermířský výcvik. Přínos meče pro koncentraci a uvolnění popsal slovy uvedenými níže. Zmínil také dech a sebejistotu. Novináři i američtí baseballoví pozorovatelé tak slyšeli od samotného rekordmana vysvětlení, které šlo podstatně dál než k jednonožnímu postoji jako technické zvláštnosti. Ve zprávě z tiskové konference se hovoří také o tříleté společné práci Óa a Arakawy s učitelem aikidó (合気道) a o pojmu ki (気／氣). [7, 43]

„Using the sword helped me learn to concentrate and then relax.“

Český překlad: „Meč mi pomohl naučit se soustředit a potom se uvolnit.“

Důležitým svědkem je Kóiči Tóhei (藤平光一; Koichi Tohei; 1920–2011), pozdější zakladatel školy šinšin tóicu aikidó (心身統一合氣道; Shinshin Toitsu Aikido) a společnosti Ki Society (氣の研究会; Ki no Kenkyūkai). V rozhovoru z 8. února 1996 výslovně uvedl, že vyučoval sjednocení mysli a těla Sadaharua Óa a také hráče Yomiuri Giants. Tato výpověď má mimořádnou pramennou váhu: spojení profesionálního baseballu s výukou ki (気／氣) zde potvrzuje přímo učitel, nikoli pozdější romantizující životopisec. [5]

Zpráva o Óově tréninku se dostala také k americkému publiku. Novinář Thomas Boswell se k tématu v lednu 1985 vrátil a zaznamenal, jak nezvyklé spojení šermu, aikidó a baseballu působilo na část amerických čtenářů. Podstatné přitom je, že tato výuka nevznikla dodatečně kolem Óovy slávy: tvořila součást jeho přípravy už v době, kdy se snažil překonat konkrétní technické nedostatky. [7, 10, 36]

Z Óova okolí vede rovněž přímá cesta do amerického baseballu: jeho svěřenec z Yomiuri Giants Reggie Smith (1945–) převzal práci s mečem a roku 1989 ji využíval jako instruktor odpalování farmářských týmů Los Angeles Dodgers. Dobová reportáž zaznamenala, že tuto metodu poznal právě u Óa; podrobněji se k ní vrátíme v americké kapitole. [140]

Arakawa měl možnost porovnat oba své mimořádné žáky. Ve vzpomínkách popisoval Enomota jako člověka usilujícího o stále hlubší dokonalost, zatímco Ó se podle něj uměl ze hry také radovat a nechat v ní prostor přirozenosti. Výsledkem jsou dva rozdílné baseballové osudy a dvě možné podoby hledání stejného ideálu. Enomoto vystupuje jako neúprosný badatel vlastního pohybu, Ó jako sportovec, který dokázal těžkou disciplínu přetavit v dlouhodobě opakovatelný výkon. [9]

Dochovaná výpověď z prostředí aikidó (合気道) přidává ještě jeden pohled na Arakawovu průpravu. Jasuo Kobajaši (小林保雄; Yasuo Kobayashi; 1936–), dlouholetý žák aikidó (合気道) v tokijském Hombu dódžó (道場), později popsal, jak se Arakawa učil přímo v dódžó (道場) a při ukázce porovnával schopnost odrazit útok s pohybem baseballové pálky. Vzpomínal také na návštěvy baseballistů v dódžó (道場), při nichž Arakawa předváděl principy práce s tělem. Pro naše téma je zvlášť zajímavá rozdílnost rolí: Arakawa jako aktivní praktik bojového umění převáděl osobní zkušenost do baseballu; Ó ji osvojoval především prostřednictvím speciálně vybraných cvičení a pozorování. [152]

U Óa se Arakawa vrátil ke stejnému okruhu podnětů jako u Enomota, řešil však jiný problém. Jednonožní postoj působil na pohled paradoxně: čím méně stabilní se zdál divákovi, tím více vyžadoval od hráče klid, rytmus a přesné rozložení váhy. Ó už nemohl problém zakrývat novými drobnými opravami; musel změnit vztah celého těla k okamžiku odpalu. [6–8]

Ke starší generaci patří také Tecuharu Kawakami (川上哲治; Tetsuharu Kawakami; 1920–2013), hvězda a pozdější manažer Yomiuri Giants. Za kariéru v NPB zaznamenal 2 351 hitů, 181 homerunů a průměr .313. Jeho jméno je spojováno s výrokem, že ve stavu mimořádného soustředění se mu letící míč jevil téměř nehybný. Když takové svědectví položíme vedle Enomotova líčení zpomaleného času, získáváme třetí dobový obraz skutečnosti, kterou japonští hráči někdy označovali jazykem duchovní koncentrace a jindy jazykem baseballového citu. [6, 14]

Právě u pálkařů je průsečík s bojovými uměními nejlépe viditelný. Švih proti rychlému nadhozu nelze v samotném okamžiku kontaktu sestavit z jednotlivých pokynů. Mnohaletá práce na mechanice, postoji, rytmu a pozornosti má ústit do okamžiku, který se subjektivně jeví jako jednoduchý a přirozený. U Enomota je popsán jazykem seika tanden (臍下丹田), u Óa přes meč, aikidó (合気道) a ki (気／氣), u Kawakamiho obrazem zastaveného míče. Rozdílná svědectví se sbíhají v představě technického mistrovství, které nakonec překročí vlastní viditelnou techniku.

Arakawův úkol s papírem spojuje dva pohyby, které bývají oddělovány: dlouhou, klidnou přípravu a velmi krátký rozhodující zásah. Při pohledu na Óův jednonožní pálkařský postoj je souvislost zřetelná. Podstatná část výkonu se odehrává ještě před vlastním švihem — v rovnováze, dýchání, trpělivém čekání a rozpoznání správného okamžiku. Trénink s mečem dával této zkušenosti fyzicky konkrétní podobu. [7, 8, 45]

Tóheiho škola přitom nabízela i velmi konkrétní pedagogický jazyk. Zdůrazňovala soustředění do jediného bodu v podbřišku, plné uvolnění a přirozený postoj. Pro Óův jednonožní švih to znamenalo schopnost stát bez vnější strnulosti a nechat váhu i časování fungovat společně. Samotný pohyb pálky pak zůstával baseballovou technikou, ale jeho vnitřní organizace se odvozovala z principů používaných v dódžó (道場). Tato souvislost vysvětluje, proč se v dobových rozhovorech o Óově stylu tak často objevují slova dech, meč, ki (気／氣) a tanden (丹田). [5, 7, 19]

K okruhu kolem Kóičiho Tóheie patřil také Šigeo Nagašima (長嶋茂雄; Shigeo Nagashima; 1936–2025), jedna z nejslavnějších postav poválečné NPB. V dresu Yomiuri Giants mezi lety 1958 a 1974 zaznamenal 2 471 hitů, 444 homerunů a pálkařský průměr .305. Nakladatelství Kōdansha výslovně uvádí Nagašimu, Óa a Hirooku mezi baseballisty, které Tóhei vyučoval. Jeho kniha 「氣」の威力 (Ki no iryoku, „Síla ki“, 1990) obsahuje samostatné pasáže o výuce Óa a o Nagašimově rychlém pochopení principů ki (気／氣). Oba hráči tak vystupují nejen ve společných vzpomínkách, ale přímo v bibliografii učitele. [92, 93]

Nagašimův případ zároveň otevírá rozdíl mezi individuálním mistrovstvím a předáváním tréninkové metody. Ó zanechal podrobnou autobiografickou rekonstrukci jednonožního postoje, práce s mečem a soustředění. O Nagašimovi máme v dostupných pramenech především výpovědi jeho učitele a dobové svědectví o jejich kontaktu. Historicky tak stojí vedle sebe dva mimořádní pálkaři, ale také dva různě úplné soubory pramenů. [7, 92, 93]

Tóhei v knize 成功の秘訣は「氣」にあり (Seikō no hiketsu wa ki ni ari, původně 1992, knižní vydání Kōdansha 1996) popsal, jak se uplatnění ki (気／氣) promítalo do uvolnění, stability a koncentrace nejen baseballistů, ale i sportovců z dalších odvětví. Tato kniha spolu s publikací 「氣」の威力 (první vydání 1990) poskytuje doplněk ke svědectví samotného Óa: tentýž výcvik zachycuje jednou pohled hráče, podruhé pohled instruktora. [92, 93]

Při pátrání po podobných zkušenostech mezi nadhazovači je mimořádně důležitá postava Kazuhisy Inaa (稲尾和久; Kazuhisa Inao; 1937–2007). V letech 1956–1969 byl jedním z pilířů Nishitetsu Lions. Jeho kariérní bilance činila 276 vítězství a 137 porážek, ERA 1,98, 2 574 strikeoutů a 3 599 odházených směn. V sezoně 1961 zaznamenal 42 vítězství, jednu z nejslavnějších bilancí v japonských baseballových dějinách. Pro naše téma je zajímavý i tím, že v letech 1963–1967 nastupoval ve stejném klubu jako Tony Roig, jehož poznámka o hara (腹) celé toto pátrání vyvolala. [2, 16, 39]

Novinář Micujoši Okazaki zprostředkoval Inaovu vzpomínku na období, kdy v duchu sledoval vlastní nadhazovací pohyb téměř jako zpomalený film. Podle vyprávění dokázal při nadhozu rozeznávat jednotlivé detaily mechaniky a neobyčejně přesně je upravovat. Přímý zápasový záznam této subjektivní zkušenosti samozřejmě neexistuje; historicky však máme výpověď jednoho z nejlepších nadhazovačů NPB, který svůj výkon popsal obdobným jazykem jako Enomoto svůj odpal. [15, 16]

Inao byl v roce 1958 jednou z klíčových postav dramatické japonské série, v níž Lions obrátili nepříznivý vývoj proti Giants a získali titul. Jeho čtyři vítězné starty v řadě vytvořily legendu, z níž později vzešlo zvolání stavějící jeho jméno vedle bohů a Buddhy. Historická tradice Inaa někdy vykresluje jako zosobnění nadhazovačské vytrvalosti; na jeho přímé výpovědi o vnímání pohybu je ale nejzajímavější osobní přesnost. Neříká jen, že byl soustředěný. Snaží se popsat, jak se mu v určitém období změnila zkušenost vlastního těla při nadhozu. [15, 16, 39]

Inao patří také do příběhu Enomotova zvláštního působení na soupeře. Ve vzpomínce zveřejněné Seidžunem Ninomijou (二宮清純; Seijun Ninomiya) označil Enomota za mimořádně obtížného pálkaře, jehož nehybná příprava a schopnost čekat do poslední chvíle nadhazovače zneklidňovaly. Kvůli tomuto jedinému soupeři se měl v rané části kariéry naučit forkball. Takové svědectví je přímým protějškem Arakawova tvrzení, že vyspělé ki (気／氣) může být patrné už v okamžiku, kdy pálkař proti nadhazovači stojí. [9, 17]

Nadhazování přináší vlastní podobu vnitřní stability. Pitcher musí kontrolovat postoj, dýchání, tempo i pohled na cíl. Současně ví, že soupeř sleduje každý náznak, podle něhož by mohl odhadnout nadhoz. Mistrovství se proto neprojevuje jen v rychlosti fastballu, ale i ve schopnosti udržet záměr a rytmus v dlouhé sérii opakovaných soubojů. Inaova vzpomínka na zpomalený pohyb je jedním z historických výrazů tohoto ideálu.

Pitcher a pálkař navíc prožívají čas jinak. Pálkař reaguje na pohyb, který přichází zvnějšku, zatímco nadhazovač musí sám zahájit akci, kontrolovat její průběh a současně sledovat soupeře. Jednotlivé fáze se však v obou případech velmi rychle spojují v jediný pohyb. Inaův zážitek vlastního „zpomaleného filmu“ proto přináší důležitý doplněk k Enomotovu popisu míče letícího podivně pomalu. Jako by se oba sportovci z opačných stran téhož souboje dotkli zvláštního stavu pozornosti, v němž se obvyklý pocit spěchu vytrácí. [11, 15]

V obraně má tato tradice snad ještě konkrétnější podobu. Tacuró Hirooka (広岡達朗; Tatsuro Hirooka; 1932–) odehrál v letech 1954–1966 za Yomiuri Giants 1 327 utkání a zaznamenal 1 081 hitů při průměru .240. Jeho reputace však vyrůstala především z práce na shortstopu. Později patřil k významným manažerům NPB: roku 1978 dovedl Yakult Swallows k prvnímu japonskému titulu klubu a v osmdesátých letech vedl úspěšné Seibu Lions. Hirooka se výslovně hlásil k vlivu myslitele Tempúa Nakamury (1876–1968) i Kóičiho Tóheie. [18–20]

Podle Hirookova vyprávění ho k Tóheiho škole přivedl Arakawa, někdejší spoluhráč a trenér. V prostředí šinšin tóicu aikidó (心身統一合氣道) se učil stabilitě postoje, soustředění na seika no itten (臍下の一点) a práci s ki (気／氣). V rozhovorech z let 2021–2022 popisoval, že u hráče dobré formy lze pozorovat, zda jeho ki (気／氣) působí otevřeně a plně, nebo zda ji tlumí nejistota. Pro Hirooku znamenalo vedení týmu také schopnost tento stav vyvolat a pěstovat v každodenním tréninku. [18–20]

Mimořádně zajímavé je jeho pojetí obranného pohybu. Při fieldingu musí hráč nejdříve správně stát a v okamžiku odpalu reagovat; pokud zbytečně přenese váhu nebo zaváhá, ztrácí čas ještě před prvním krokem. Hirooka vztahoval pozornost k bodu pod pupkem nejen k odpalu, ale i k běhu mezi metami, krádežím a vnitřnímu poli. V tradičním slovníku měla stabilita tanden (丹田) umožnit pohyb, který vychází ze sjednoceného těla, nikoli z přehnaného svalového napětí. [19, 20]

Hirooka svou výuku chápal také jako práci s hráčovým charakterem. Jeho dlouholetý spor s představou, že dobrý trenér pouze vysvětluje, co má hráč udělat, se často shrnuje rozlišením mezi how to say a how to do. V prvním případě má sportovec hotovou radu; ve druhém prochází cvičením, které mu umožní princip skutečně prožít. Právě tak se mohl tradiční jazyk ki (気／氣) dostávat do běžné baseballové přípravy: nikoli jako přednáška o východní filozofii, ale jako konkrétní cvičení postoje, rovnováhy a pozornosti. [18–20]

Hráč Yakult Swallows Šintaró Mizutani (水谷新太郎; Shintaro Mizutani; 1953–), který v NPB nastupoval v letech 1974–1989, podává vzácně konkrétní svědectví. Za šestnáct sezon odehrál 1 297 zápasů, nasbíral 854 hitů, 23 homerunů, 146 ukradených met a dosáhl průměru .250. Když roku 2024, ve svých sedmdesáti letech, vzpomínal na Hirookovu výuku, vybavil si ranní cvičení v sedu a dechové praktiky vedené přímo Tóheiem. Jejich účinek popsal velmi prakticky: při odpalování i chytání mu pomáhaly rychle zklidnit mysl a soustředit ji do tanden (丹田). [21, 22]

Význam této výpovědi je v jejím obyčejném baseballovém kontextu. Mizutani nepopisoval výjimečnou meditativní epizodu někde mimo hřiště; mluvil o návyku, který mohl používat při samotné hře, v každém okamžiku před pohybem a rozhodnutím. Ki (気／氣) se zde vynořuje jako součást trenérského systému a tanden (丹田) jako opora každodenní obranné i útočné činnosti. Právě takové detaily ukazují, jak se tradiční slovník mohl usadit v profesionální klubovně. [20–22]

Podstatný je také časový odstup: Mizutani hovořil o zkušenosti staré několik desetiletí. V šedesátých a sedmdesátých letech byla výuka Tóheiho školy v prostředí některých klubů živou praxí; v rozhovoru po půlstoletí se z ní stal osobní technický a mentální návyk, který hráč dokázal přesně pojmenovat. Historik tu získává dvě perspektivy současně: stopu původní trenérské metody i informaci o tom, jak dlouho se její význam uchoval v paměti člověka, který ji používal na hřišti. [21, 22]

Podobné téma se objevuje i u pozdějších nadhazovačů. Kazumi Saitó (斉藤和巳; Kazumi Saito; 1977–) a Rjóta Igaraši (五十嵐亮太; Ryota Igarashi; 1979–) v debatě zveřejněné roku 2021 hovořili o tanden (丹田), uvolnění a nitrobřišním tlaku, japonsky fukuacu (腹圧; fukuatsu). Saitó v NPB dosáhl 79 vítězství a 23 porážek, zatímco Igaraši odházel 823 utkání NPB a část kariéry strávil také v MLB (New York Mets, Toronto Blue Jays a New York Yankees). Oba popisovali nadhoz jako koordinovaný pohyb, v němž se síla nemá předčasně ztratit v napětí horní poloviny těla. [23]

Dokladů je tedy více než jen několik slavných pálkařských legend. U Enomota a Óa se pracovalo s mečem a aikidó (合気道); u Inaa se vrací zkušenost zpomaleného času; u Hirooky a Mizutaniho stojí v popředí klidný postoj, dech, obrana a práce s ki (気／氣). Společným jmenovatelem je ideál, který dobře znají také praktikující bojových umění: léta drilu a vědomé přípravy mají umožnit okamžitou a přirozenou akci, při níž tělo už nepřekáží vlastnímu záměru.

Dalším mimořádně výmluvným případem je Masumi Kuwata (桑田真澄; Masumi Kuwata; 1968–), nadhazovač Yomiuri Giants v letech 1986–2006, který později krátce působil také v Pittsburgh Pirates. V NPB odházel 442 utkání, získal 173 vítězství proti 141 porážkám, dosáhl ERA 3,55 a 1 980 strikeoutů. Na počátku nového tisíciletí začal své pohybové návyky přehodnocovat pod vlivem badatele a učitele tradičních japonských bojových technik Jošinoriho Kóna. V roce 2002 zaznamenal bilanci 12–6 a ERA 2,22 a získal cenu pro nejlepšího nadhazovače podle ERA v Centrální lize. [51, 52]

Jošinori Kóno (甲野善紀; Yoshinori Kono; 1949–) nebyl učitelem jediné klasické školy. Podle vlastního životopisu studoval aikidó (合気道), Kašima šinrjú (鹿島神流; Kashima Shinryū) a Negiši-rjú (根岸流; Negishi-ryū); v roce 1978 založil výzkumné dódžó (道場) Šóseikan (松聲館; Shōseikan). Ve vlastní praxi se věnoval především japonskému šermu – kendžucu (剣術; kenjutsu), tasení meče – battódžucu (抜刀術; battōjutsu), technikám s holí – džódžucu (杖術; jōjutsu), kopím, naginatou a boji beze zbraně – taidžucu (体術; taijutsu). Kuwatovi předával vlastní syntézu starých pohybových principů, především uvolněnou práci nohou, účelné rozložení síly a pohyb bez zbytečného předpětí. Kuwata v rozhovoru roku 2003 vzpomínal, jak ho ohromil Kónův krok připomínající klouzání po ledu; s fyzioterapeutem Naruhitem Kamijou (神谷成仁; Naruhito Kamiya) potom tyto zkušenosti několik let převáděl do nadhazování. [51, 94]

Rozhovor vyšel 31. března 2003 v odborných novinách nakladatelství Igaku-Shoin; vedle Kuwaty a Kamiji se ho účastnil také Hirojuki Takenaka (竹中弘行; Hiroyuki Takenaka). Kuwata v něm vysvětloval, že ho už v dětství přitahovaly filmy Bruce Leeho a Jackieho Chana, jejich obratnost a neobvyklé pohybové řešení. V Kónově výuce našel způsob, jak se vrátit k otázkám, které pociťoval na vlastní nadhazovací paži a těle: k odstranění nadbytečného šroubování pohybu, k uvolnění a k ekonomičtější koordinaci. V rozhovoru výslovně připomněl i čínská bojová umění. [51]

Kuwatovo vyprávění obsahuje jeden motiv, který nápadně připomíná starší zkušenosti hráčů z této studie. O chvíli, kdy se v obraně dostal k nečekaně odraženému míči, uvedl, že zareagoval jakoby mimo vlastní vůli a teprve potom si uvědomil, co jeho tělo provedlo. Jeho obecnější formulaci zachycuje následující citace. Právě tento pocit se pro něj stal podnětem k experimentování s dalšími pohyby a později také s nadhazovací mechanikou. Kuwata zároveň vyprávěl, že ho zaujala Kónova schopnost účinného pohybu bez viditelně mohutné síly. [51]

„身体のほうがうまく表現してくれる“

Český překlad: „Tělo to dokáže vyjádřit samo.“

Kónovo pravidlo „nekroutit, nevlnit, nevytvářet předpětí“ vyjadřuje japonská trojice ねじらない・うねらない・ためない (nejiranai, uneranai, tamenai). Kuwata se odkláněl od záměrného „nabíjení“ rotace a od nadbytečného svalového napětí. V rozhovoru popsal, že při přestavbě mechaniky byl zpočátku terčem kritiky; nové provedení pohybu se v jeho tréninku ustalovalo postupně. [51, 55]

Ještě cennější svědectví poskytl Kuwata v rozhovoru s univerzitním badatelem Keizó Takahašim (1974–) dne 3. prosince 2016. Na otázku, kde mu výcvik bojových umění pomohl nejvíce, odpověděl překvapivě: nejprve v obraně, teprve poté při odpalování. Popisoval reakci na nečekané odskoky míče a chvíle, kdy dokázal zasáhnout dříve, než mohl svůj postup vědomě sestavit. V přepisu výzkumné zprávy mluví o těle, které reagovalo samo. [53, 54]

Takahaši následně v projektu japonské státní podpory výzkumu KAKENHI (2014–2017, číslo 26870698) zkoumal, zda lze staré pohybové principy převést do výuky rychlého nadhozu ze set position. Testoval zejména tzv. hiza no nuki (膝抜き) — uvolnění nebo „vypuštění“ kolene během zahájení pohybu. U šesti z devíti univerzitních nadhazovačů se zkrátil čas slide-step; u šesti však zároveň klesla rychlost míče. Výzkum tak poskytl zároveň praktický výsledek i přesně vymezenou otázku dalšího vývoje. [53]

Kuwatovo svědectví se tak setkává s Inaovým: jeden nadhazovač vzpomínal na vlastní pohyb jako na zpomalený film, druhý na reakci těla předcházející vědomému rozhodnutí – přestože je dělí celé generace i odlišné výcvikové tradice. [15, 51, 53]

Také na pozici hráče vnitřního pole máme přímé svědectví z Hirookovy éry. Hironori Išige (石毛宏典; Hironori Ishige; 1956–) odehrál v NPB v letech 1981–1996 celkem 1 796 zápasů, získal 1 833 hitů, 236 homerunů a pálkařský průměr .283. V rozhovoru z listopadu 2021 popsal, jak jej manažer Hirooka během podzimní přípravy opakovaně posílal místo běžného tréninku do Tóheiho dódžó (道場) v tokijském Šindžuku. S dřevěným mečem a oděvem na cvičení tam docházel přibližně dva až tři roky. [56, 58]

Išige popsal také samotnou ukázku práce s ki (気／氣): nejprve nedokázal při napjatém úchopu dřevěný meč udržet proti zásahu učitele; při druhém pokusu, se soustředěním do bodu pod pupkem a uvolněnými rameny, obstál podstatně lépe. Když vzpomínal na užití této zkušenosti při fieldingu, kladl důraz na vyváženou osu těla, pohyb vycházející ze středu a schopnost včas zaznamenat úmysl soupeře. [56, 57]

Téměř dobový report týdeníku Shūkan Baseball umožňuje tuto epizodu rekonstruovat do detailu. Dne 15. listopadu 1982 přišli do dódžó (道場) Kóičiho Tóheie Išige a jeho spoluhráč Kóju Hirohaši (広橋公寿; Koju Hirohashi). Išige držel bokken (木剣), zatímco mu učitel úderem zkoušel narušit postoj a úchop. Při prvním pokusu se soustředil na pevné sevření a meč neudržel; při druhém měl uvolnit ramena i ruce a obrátit pozornost pod pupek. Jeho překvapení zaznamenal novinář přímo na místě. V následující sezoně 1983 Išige zvýšil pálkařský průměr z .259 na .303. Časová posloupnost sama nabízí zajímavý historický obraz trenérského experimentu. [57, 58]

Išigeho vzpomínka umožňuje lépe pochopit i Hirookovu práci s dalšími hráči Seibu Lions — mezi tehdejšími spoluhráči byli catcher Cutomu Itó (伊東勤; Tsutomu Ito; 1962–), vnitřní polař Hacuhiko Cudži (辻発彦; Hatsuhiko Tsuji; 1958–), outfielder Kódži Akijama (秋山幸二; Koji Akiyama; 1962–) a mladý nadhazovač Kimijasu Kudó (工藤公康; Kimiyasu Kudo; 1963–). Individuální účast všech těchto hráčů na konkrétních lekcích nelze slučovat, ale Hirookova škola ovlivňovala širší klubové prostředí. [56, 59]

Nadhozové pokračování tohoto přístupu máme doloženo také z listopadu 2013. Rjóta Igaraši tehdy jako nadhazovač Fukuoka SoftBank Hawks zkoušel způsob, který manažer Akijama nazýval tanden-tóhó (丹田投法; tanden tōhō), „nadhazování z tanden“. Soustředění přesunul pod pupek, změnil práci dolních končetin a popsal lehčí provedení pohybu bez přemíry napětí v horní části těla. [60]

Nečekaným výsledkem dalšího pátrání je skutečnost, že výuka ki (気／氣) nezůstala uzavřena v japonské baseballové minulosti. Šin’iči Tóhei (藤平信一; Shinichi Tohei; 1973–), pokračovatel školy svého otce Kóičiho Tóheie, přijal oficiální pozvání Los Angeles Dodgers a od 11. do 20. ledna 2010 vyučoval v Dodger Stadium účastníky zvláštního zimního programu. Podle jeho pozdějšího svědectví šlo o čtyřiadvacet mladých hráčů vedených jako Top Prospects. Výuka se soustředila na klidný postoj, uvolnění, práci s ki (気／氣) a sjednocení mysli a těla; Tóhei přitom pracoval se sportovci, jejichž technická a fyzická příprava už byla na vysoké úrovni. [24, 32]

Tóhei svůj první pobyt v Dodgers zaznamenal na blogu již 25. ledna 2010. Uvedl, že zájem projevovali nejen hráči, ale i trenéři organizace. Současně vysvětlil, že mu dohoda s klubem nedovoluje zveřejnit jména účastníků ani podrobnosti jednotlivých lekcí. Právě tato dobová zpráva proto poskytuje přesnou chronologii programu, ale nikoli jmenný seznam jeho žáků. [32]

Dne 6. července 2010 se Tóhei do Dodger Stadium vrátil. V zápisu zveřejněném 11. července napsal, že tři z mladých hráčů, které učil v lednu, mezitím postoupili do MLB. Zmínil nadhazovače povolaného přímo z úrovně Single-A a hráče vnitřního pole, který se prosadil do pravidelné sestavy; ani jejich jména však nezveřejnil. Při červencové návštěvě se krátce setkal také s hráči prvního týmu, odpovídal na jejich otázky a poté sledoval zápas Dodgers proti Florida Marlins, který domácí vyhráli 7:3. [44]

Spolupráce neskončila jedním zimním kempem. Tóhei v pozdějších textech vzpomínal na tři roky práce s mladými hráči a trenéry Dodgers, počínaje rokem 2010. Když popisoval jejich přípravu, vracel se k tomu, že skutečně vyspělý pohyb často působí nečekaně lehce: nadhoz i švih mohou být mimořádně účinné právě ve chvíli, kdy z pohybu zmizí zbytečné napětí. Takto vysvětloval praktické využití výuky ki (気／氣) mimo tradiční dódžó (道場). [25, 26]

Kniha 心と身体のパフォーマンスを最大化する「氣」の力 z roku 2016 obsahuje samostatné kapitoly věnované tomu, proč MLB začala výuku ki (気／氣) využívat, jak probíhaly lekce u Dodgers a jaké problémy Tóhei s hráči řešil. Z veřejné anotace lze bezpečně doložit alespoň tuto tematickou strukturu; k detailnímu rozboru individuálních případů by bylo třeba prostudovat celý japonský text. Už samotné uvedení programu do klubu však posouvá dějiny ki (気／氣) daleko za japonský kulturní kontext. [26]

Další historickou stopu poskytuje japonská série rozhovorů z prosince 2025. Bývalý nadhazovač a pozdější manažer Hisanobu Watanabe (渡辺久信; Hisanobu Watanabe; 1965–) v ní vzpomínal, jak na počátku kariéry u Seibu Lions chodili mladí hráči do dódžó (道場), kde se učili principům šinšin tóicu aikidó (心身統一合氣道). V rozhovoru byli jmenováni i další tehdejší členové slavného týmu a samotný Šin’iči Tóhei připomněl, že jeho otec docházel za hráči i do přípravných kempů. Program měl tedy klubový i mezigenerační rozměr: od Giants přes Yakult a Seibu až k Dodgers a Padres. [28]

Roku 2025 přinesl Nikkan Sports také připomínku, že principy tohoto směru během kariéry využíval Hideki Macui (松井秀喜; Hideki Matsui; 1974–), někdejší pálkař Yomiuri Giants a New York Yankees. Macui v MLB nastupoval v sezonách 2003–2012, získal 1 253 hitů, 175 homerunů a průměr .282. Jeho kniha Fudóšin (不動心; Fudōshin; první vydání 2007), „Neotřesitelná mysl“, navíc ukazuje, jaký význam přikládal práci s emocemi a vnitřní pevností. V tomto případě už nejde jen o obecnou kulturní podobnost: existuje přímé dobové svědectví o používání výuky ki (気／氣) hráčem, který významnou část kariéry strávil ve Spojených státech. [27]

V této mezigenerační linii má zvláštní místo Tempú Nakamura (中村天風; Tempu Nakamura; 1876–1968), japonský učitel jógy, filozof a zakladatel vlastní školy práce s myslí a tělem. Po zkušenosti s vojenskou zpravodajskou službou za rusko-japonské války a po těžkém onemocnění odcestoval do zahraničí, kde podle svého životopisného vyprávění studoval také indickou jógu. Po návratu vytvořil systém šinšin tóicu-hó (心身統一法; shinshin tōitsu-hō), „metodu sjednocení mysli a těla“. V literatuře o bojových uměních se objevuje též pojmenování šinšin tóicu-dó (心身統一道; shinshin tōitsu-dō), „cesta sjednocení mysli a těla“. Nešlo o samostatný styl boje s vlastní soustavou úderů nebo hodů, ale o disciplínu propojující dech, koncentraci, pohyb a práci s vnitřním postojem. Nakamura začal svou metodu veřejně vyučovat 8. června 1919; kolem jeho přednášek postupně vznikla organizace známá jako Tempúkai (天風会; Tempūkai). [46, 47]

Nakamurova výuka ovlivnila řadu japonských sportovců a trenérů, pro náš příběh je však podstatná především osobní návaznost na Kóičiho Tóheie. Ten po druhé světové válce studoval Nakamurovu metodu sjednocení mysli a těla a spojil ji s aikidó (合気道), které se učil od Moriheie Uešiby. Z této zkušenosti později vyrůstala jeho vlastní škola šinšin tóicu aikidó (心身統一合氣道), někdy označovaná jako Ki-aikidó. Přes Tóheie se Nakamurův důraz na jednotu mysli a těla dostal k Hirookovi, Óovi a dalším baseballistům. Vzniká tak dobře sledovatelná historická posloupnost: Nakamura a jeho šinšin tóicu-hó (心身統一法), Tóheiho výuka ki (気／氣) a její praktické uplatnění v profesionálním baseballu. [5, 18–20, 48]

Tato linie se překvapivě vrací i u Šóheie Ótaniho (大谷翔平; Shohei Ohtani; 1994–). Už jako středoškolský hráč Hanamaki Higaši četl Nakamurovu knihu 運命を拓く — Unmei wo Hiraku, volně „Otevřít svůj osud“ či „Utvořit si svůj osud“. Jde o posmrtně vydaný soubor Nakamurových výkladů a úvah; první knižní vydání nakladatelství Kōdansha vyšlo 20. ledna 1994, kapesní vydání následovalo 12. června 1998 a navazuje na starší přednáškový materiál, jehož části byly vydávány pod názvem Tempú meisóroku (天風瞑想録; Tenpū meisōroku). Kniha se zabývá pozitivním vnitřním postojem, sebeovládáním, silou slov a možností usměrňovat vlastní jednání prostřednictvím sjednocení mysli a těla. Podle japonských médií se Ótani k této četbě opakovaně vracel už během působení v Nippon Ham Fighters a před odchodem do Spojených států. [31, 46, 49, 50]

Důležitá je právě tato spojnice mezi dobami. Nakamura formuloval svou metodu v prvních desetiletích dvacátého století; Kóiči Tóhei ji po válce rozvíjel v aikidó (合気道) a vyučoval také profesionální baseballisty; Ótani o několik generací později čte Nakamurovu původní filozofii, zatímco sám patří mezi nejvýraznější hráče moderní MLB. V sezoně 2024 za Dodgers odpálil 54 homerunů, ukradl 59 met a pálil .310, čímž jako první hráč MLB překonal hranici 50 homerunů a 50 ukradených met v jediné sezoně. U Ótaniho máme doloženu četbu Nakamurovy knihy, u starší generace navíc přímý přenos metod prostřednictvím učitelů. Právě rozdílná podoba této návaznosti dává srovnání historickou zajímavost. [27, 30, 31, 48, 50]

Jinou, čistě trenérskou podobu současného přenosu japonských metod představují Jošinobu Jamamoto (山本由伸; Yoshinobu Yamamoto; 1998–) a Mookie Betts (1992–) v klubovně Dodgers. Jamamoto, trojnásobný držitel Sawamura Trophy, využívá neobvyklou pohybovou přípravu pod vedením Osamua Jady (矢田修; Osamu Yada; 1959–). Součástí jeho programu je i házení krátkým oštěpem a práce s návazností pohybu celého těla. Japonský nadhazovač v NPB dosáhl bilance 70–29 s ERA 1,82; po jeho příchodu do Los Angeles začaly některé prvky přípravy přitahovat také americké spoluhráče. [29]

V březnu 2026 MLB.com popsalo, že Betts začal cvičení s krátkým oštěpem zařazovat do vlastní přípravy a učil se přímo od Jady. Příběh stojí vedle Nakamurovy a Tóheiho linie jako příklad jiného typu výměny zkušeností: americký pálkař přijímá individuální pohybový dril japonského nadhazovače, zatímco oba hledají účinnější souhru jednotlivých částí těla. [29, 38]

Ve Spojených státech existují také hráčská svědectví o prožitku mimořádného soustředění. Buddy Biancalana (1960–), shortstop Kansas City Royals, který se roku 1985 podílel na vítězství ve World Series, vzpomínal na stav zone, v němž se mu čas jevil zpomalený a pohyb probíhal s neobvyklou samozřejmostí. Jeho vyprávění nabízí zajímavé srovnání s Enomotovým i Inaovým popisem změněného vnímání při vrcholném výkonu. [33]

Dnešní hráč přirozeně používá i technické a analytické výrazy, které generace Enomota či Óa neměla. Pracuje s kamerovým záznamem, biomechanikou, rychlostí pálky, umístěním nadhozu, únavou nebo daty Statcastu. V přípravě může detailně analyzovat každý segment pohybu; v samotném nadhozu či odpalu však potřebuje, aby jednotlivé části fungovaly jako jediná akce. Právě zde zůstává současný baseball mimořádně blízký starému problému učitelů hara (腹): jak vytvořit co nejpřesnější pohyb a ve chvíli výkonu jej nechat proběhnout bez rušivého vnitřního napětí.

Do srovnání moderních japonských pálkařů stojí zařadit i Tecuta Jamadu (山田哲人; Tetsuto Yamada; 1992–), který v sezoně 2015 za Yakult Swallows odpálil 38 homerunů, ukradl 34 met a pálil .329. Novinář Seidžun Ninomija při rozboru jeho švihu upozornil na společný znak s Enomotem: zdánlivý klid před akcí a schopnost vyvinout mimořádně rychlý pohyb přesně v okamžiku kontaktu. Jamada používá výrazný pohyb nohy, zatímco Enomoto byl známý téměř nehybnou přípravou; podobnost spočívá podle autora v principu „pohyb v klidu“. O osobním studiu aikidó (合気道) zde však zpráva nehovoří. [14, 41]

Z moderních amerických hráčů stojí za zmínku také Giancarlo Stanton (1989–). Bývalý pálkařský trenér Sean Casey (1974–) v roce 2024 popisoval, jak pro Stantonův odpalovací rytmus bylo důležité zvolnit, zbavit se nadbytečného napětí a být připraven dřív, než nadhoz dorazí. V jeho vyjádření šlo o ryze baseballovou techniku. Přesto právě takové poznámky ukazují, proč některé americké trenérské diskuse používají slovo relaxation či rhythm tam, kde starší japonské prameny mohly sáhnout po hara (腹). [40]

K listopadu 2026 lze historickou linii Tóheiho školy sledovat až do současné NPB. 11. listopadu 2026 pozval nový manažer Kimijasu Kudó pokračovatele školy Šin’ičiho Tóheie na podzimní kemp Chunichi Dragons. Kudó tím navázal na vlastní zkušenost z mládí u Seibu Lions, kdy se s učením Kóičiho Tóheie seznámil prostřednictvím manažera Hirooky. [61, 62]

Tóhei rozdělil hráče na nadhazovače a hráče v poli a věnoval se postoji, odstraňování zbytečného napětí a koordinaci pohybu. Při ukázce se Seijou Hosokawou (細川成也; Seiya Hosokawa; 1998–), jenž vážil přibližně 98 kilogramů, demonstroval vyvedení z rovnováhy z pozice vsedě. Cvičení sledovali mimo jiné Kósuke Ukai (鵜飼航丞; Kosuke Ukai; 1999–) a Takaja Išikawa (石川昂弥; Takaya Ishikawa; 2001–). Tóhei se následně věnoval i postoji s pálkou a stabilitě tělesné osy. [61, 62]

Samotný přenos učitelské tradice je zde pozoruhodně souvislý: Kóiči Tóhei učil Hirooku; Hirooka přivedl k jeho výuce hráče Seibu včetně Kudóa; Kudó jako manažer o několik desetiletí později pozval Tóheiho syna k nové generaci profesionálů. Předmětem výuky zůstaly ki (気／氣), uvolnění a sjednocení mysli s tělem, byť hráči a trenéři dnes stejný zážitek popisují také jazykem držení těla a biomechaniky. [56, 61, 62]

Individuální, dlouhodobou podobu této tradice představuje Kótaró Ótake (大竹耕太郎; Kotaro Otake; 1995–), nadhazovač Hanshin Tigers. V lednu 2023 veřejně oznámil, že začal pracovat s metodou odvozenou z aikidó (合気道). V dubnu 2026 uvedl, že se s ní setkal koncem roku 2022 a od té doby absolvuje zpravidla jednu individuální lekci týdně i během sezony. Výcvik spojuje s vnímáním osy těla, dýcháním, bokkenem a soustředěním pozornosti na catchera. [63, 64]

Ve vlastním textu pro Shūkan Baseball z 15. dubna 2026 Ótake velmi přesně rozvedl, co pro něj taková lekce znamená. Trénuje na podložce, používá dřevěný meč, pracuje s uvolněním, vnímáním kostí a směrem pozornosti. Při nadhozu si představuje jemnou nit vedoucí od něho ke catcherovi; jejím prostřednictvím má pozornost směřovat ven, k cíli a soupeři, a zůstávat spojena s každým dalším míčem. Jeho japonskou formulaci zachycuje následující citace.

„意識を外に飛ばす“

Český překlad: „Vyslat pozornost ven.“

V utkání proti Hirošimě 26. dubna 2026 odházel sedm směn bez obdrženého bodu a následně mluvil o maai (間合い) — přesném odstupu a načasování mezi sebou a pálkařem. Pojem známý z bojových umění se v jeho interpretaci stal součástí konkrétní taktické situace na kopci. [64, 65]

Na straně pálkařů představuje další souvislost Šúgo Maki (牧秀悟; Shugo Maki; 1998–) z Yokohama DeNA BayStars. V lednu 2025 trénoval s dvojicí sai, zbraní okinawských bojových umění; v lednu 2026 pak zařadil cvičení s tréninkovým mečem používaným pro iaidó (居合道). Jeho trenér Šógo Hamakawa (浜川彰吾; Shogo Hamakawa) uváděl, že délka a vedení čepele umožňují citlivěji odhalit odchylku dráhy pohybu a udržovat opakovatelnou práci trupu. [66, 67]

Tato linie připomíná Óův historický výcvik s mečem, ovšem v jiném baseballovém kontextu. U Óa byl meč součástí dlouhodobé disciplíny spojované s ki (気／氣) a mentální koncentrací; v Makiho případě veřejné reportáže zdůrazňují zejména osu těla, reprodukovatelnost pohybu a kvalitu švihu. Obě praxe dokládají, že meč jako tréninkový nástroj z japonského baseballu nezmizel. [7, 66, 67]

Při výzkumu čínské větve se objevuje i konkrétní metodická práce s tchaj-ťi čchüan (太極拳; taijiquan). Kondiční trenér Rjúdži Tačibana (立花龍司; Ryuji Tachibana; 1964–) spolupracoval s Daisukem Ičikizakim (市来崎大祐; Daisuke Ichikizaki; 1987–), japonským reprezentantem a instruktorem čínského wu-šu (武術; wushu). Ičikizaki získal řadu titulů v sestavách dlouhé pěsti, čchang-čchüan (長拳; changquan), a soutěžil také na mezinárodní úrovni. Společně představili program označovaný v japonštině jako jakjú taikjokuken (野球太極拳; yakyū taikyokuken), tedy „baseballové tchaj-ťi“. Přenášeli v něm vybrané principy koordinace, rovnováhy a vědomého řízení pohybu do baseballové přípravy. Tačibana při této práci přehodnocoval příliš jednostranný důraz na svalovou sílu a upozorňoval na význam odstranění zbytečného napětí. [68, 69]

Předmětem této práce byla rotace trupu, koordinace paží pracujících v rozdílných směrech, rovnováha a pohyb dolních končetin. Výuku Ičikizakiho pro mladé baseballisty zdokumentoval v prosinci 2019 klub Ičikawa Little Senior i portál Baseball King. Jde o přímé zapojení čínského bojového umění do japonské baseballové výuky na mládežnické úrovni. [68, 69, 70]

Ještě bližší tradici čínských „vnitřních“ škol je práce Keizó Takahašiho (高橋佳三; Keizo Takahashi; 1974–), profesora sportovní biomechaniky na Biwako Seikei Sport College. Vedle Kónových japonských starých technik studoval u Hidetošiho Micuoky (光岡英稔; Hidetoshi Mitsuoka; 1972–) také Chan-š' i-čchüan (韓氏意拳; Han Shi Yi Quan), současnou linii čínského i-čchüanu. Na konferenci Japonské společnosti pro výzkum baseballu představil v roce 2018 seminář 野球に活かす古武術 — „Jak využít tradiční bojová umění v baseballu“. [53, 54, 71] [153]

Takahašiho profesní dráha propojuje dvě disciplíny, které se při podobných debatách často oddělují. Na jedné straně se věnuje třírozměrné analýze nadhazovacího a pálkařského pohybu, na druhé straně přímo studuje japonská kobudžucu (古武術) a čínská bojová umění. Ve vlastním univerzitním profilu píše, že zkoumá, jaký pohyb a jaký tělesný pocit provázejí vrcholný výkon. Tento přístup vytváří jedinečný most mezi historickými svědectvími o ki (気／氣) a současným sportovním výzkumem. [54, 71, 72]

Další stopu nabízí japonské šórindži kempó (少林寺拳法; Shorinji Kempo). Tento moderní systém založil roku 1947 Dóšin Só (宗道臣; Doshin So; 1911–1980) v Tadocu na ostrově Šikoku. Navazoval přitom na zkušenosti s bojovými uměními získané v Číně, které přetvořil v poválečný výchovný program. Přestože název používá stejné znaky jako čínské označení Šaolinu (少林寺; Shaolin), šórindži kempó není totožné s historickými školami šaolinského kung-fu. Organizace zdůrazňuje propojení tělesného a duchovního rozvoje. [73]

Zajímavý rodinný kontext nabízí Tecuto Jamada, hvězda týmu Tokyo Yakult Swallows, trojnásobný držitel prestižního triple three a jeden z nejvýraznějších japonských pálkařů své generace. Jeho otec Tomonori Jamada (山田知規; Tomonori Yamada; nar. přibližně 1958), dlouholetý policista, byl v mládí úspěšným závodníkem v šórindži kempó (少林寺拳法; Shorinji Kempo). Během druhého ročníku na střední škole Hótoku Gakuen získal dokonce titul japonského středoškolského šampiona v disciplíně embu (演武; enbu), tedy v předvádění bojových technik. Nešlo tedy o pouhého rekreačního cvičence, ale o sportovce s prokazatelnými úspěchy na celostátní úrovni [159].

Podle článku zveřejněného 9. června 2016 v japonském časopise Sportiva se Tomonori aktivně podílel také na synově baseballovém vývoji. Přestože sám neměl rozsáhlejší baseballové zkušenosti, kladl důraz především na rychlost švihu, pravidelné opakování a rozmanitá koordinační cvičení. Tecuto například trénoval odpalování badmintonových košíčků přilétajících z různých směrů, pracoval s pálkami rozdílných hmotností a učil se reagovat na změny načasování [159]. Z hlediska možných souvislostí mezi bojovými uměními a baseballem je pozoruhodné, že článek upozorňuje na význam stability dolních končetin, tělesné osy a odstranění nadbytečných pohybů, tedy principů charakteristických rovněž pro bojová umění. Přímé předávání konkrétních technik šórindži kempó synovi však dostupné rozhovory nedokládají, a případnou souvislost je proto nutné chápat jako zajímavou paralelu, nikoli jako prokázaný přenos bojových technik do baseballového tréninku.

Přímo jako aktivního praktikanta šórindži kempó (少林寺拳法) lze doložit Šuna Norikaneho (法兼駿; Shun Norikane; 1994–), pozdějšího hráče vnitřního pole průmyslového týmu Panasonic. Jako dítě v prefektuře Kagawa souběžně navštěvoval baseball, atletiku i šórindži kempó (少林寺拳法); posledně jmenovanému se věnoval do páté třídy. Následně se soustředil na baseball, který hrál na univerzitě Asia a od roku 2017 v klubu Panasonic, kde v letech 2019–2022 působil jako kapitán. Jde o příklad skutečného osobního setkání obou disciplín, nikoli o pouhou symbolickou analogii. [76, 77]

Sama japonská federace šórindži kempó (少林寺拳法) věnovala v roce 2023 ve svém časopise obsáhlý text vzájemným podobnostem baseballu a kempó. Rozhovory se dvěma bývalými středoškolskými baseballisty, kteří později přešli ke kempó, se soustředily na tréninkové návyky, vztah k učiteli, péči o vybavení a kolektivní disciplínu. V tomto případě tak propojení vystupuje více jako otázka výchovy a sportovního étosu než jako svědectví o zvláštním stavu hara (腹). [78]

Větev karate přináší jiné životní příběhy. Munenori Kawasaki (川崎宗則; Munenori Kawasaki; 1981–), pozdější hráč Fukuoka SoftBank Hawks a několika klubů MLB, v rozhovoru pro Japonskou sportovní asociaci popsal, že jako dítě cvičil karate souběžně s baseballem a došel až k hnědému pásu. Při televizní návštěvě dódžó (道場) Šinkjókušinkai (新極真会; Shinkyokushinkai) v listopadu 2024 sám prohlásil, že mu někdejší trénink karate v baseballu pomáhal. V pramenech však nebyla spolehlivě identifikována škola jeho dětského karate. [79, 80]

Spojení karate a baseballu tedy má několik podob: dětská dvojí sportovní zkušenost, pozdější osobní výcvik a moderní trénink s okinawskými zbraněmi. Pro šórindži kempó (少林寺拳法) i karate se podařilo dohledat konkrétní osoby a přímá svědectví; nejucelenější historickou linii ki (気／氣) – tanden (丹田) – hara (腹) však nadále poskytuje Tóheiho aikidó (合気道), zatímco nejzřetelnější přímou čínskou cestou je práce s tchaj-ťi a se školou Chan-š' i-čchüan (韓氏意拳). [56, 68, 71, 73, 79, 81]

Japonská cesta od Arakawy a Tóheie k profesionálním klubům má v ostatních částech východní Asie odlišné paralely. V Koreji se pátrání zprvu nabízelo přes taekwondo a hapkido, v tchajwanském baseballu přes čínské školy tchaj-ťi čchüan (太極拳) a čchi-kung (氣功; qigong). Podrobnější průzkum dobových rozhovorů ukázal zvlášť zřetelnou stopu na Tchaj-wanu. Profesionální nadhazovač Chu Č'-wej veřejně vysvětloval, proč zařadil tchaj-ťi a později i japonské kendó (剣道; kendō) do své baseballové přípravy. Jde o svědectví vyslovené v době jeho aktivní kariéry, s konkrétními údaji o frekvenci cvičení a zamýšleném přenosu do nadhozu. [126, 127]

Chu Č'-wej (胡智為; Chih-Wei Hu; 1993–) odešel do amerického profesionálního baseballu v roce 2013 a v sezonách 2017–2018 nastoupil za Tampa Bay Rays v jedenácti utkáních MLB. V nich odházel 23 směn s ERA 3,52 a 21 strikeouty; další rozsáhlou kariéru budoval v nižších amerických soutěžích a později v tchajwanské CPBL. Pro studii je důležitý jeho rozhovor s Central News Agency z 21. listopadu 2016, pořízený krátce po zařazení na čtyřicetičlennou soupisku Rays. V té době měl za sebou čtyři sezony profesionálního baseballu v Severní Americe a během utkání Futures Game dosáhl rychlosti fastballu přibližně 97 mph (156 km/h). [126, 129]

Chu se ke cvičení tchaj-ťi čchüan (太極拳; taijiquan) dostal koncem roku 2014 prostřednictvím trenérky Fan Man-jün (范嫚紜; Fan Man-Yun; nar. přibližně 1988–1989), která vyučovala tělesnou výchovu a bojová umění na tchajwanské střední škole Pching-čen (平鎮高中; Pingzhen). Nešlo přitom o běžnou instruktorku rekreačního cvičení, ale o bývalou vrcholovou reprezentantku Tchaj-wanu ve sportovním wu-šu (武術; wushu). V roce 2005 získala stříbrnou medaili v disciplíně tchaj-ťi čchüan na 8. mistrovství světa ve wu-šu ve Vietnamu a další stříbro na Východoasijských hrách v Macau. Na mistrovství světa v Pekingu v roce 2007 vybojovala stříbrné medaile v disciplínách tchaj-ťi čchüan a tchaj-ťi ťien (太極劍; taijijian), tedy v sestavách s přímým mečem. V roce 2009 navíc získala stříbro v kombinované soutěži obou disciplín na Světových hrách v Kao-siungu, kde však wu-šu figurovalo jako ukázkový sport mimo oficiální medailovou klasifikaci. [160, 161]

Fan Man-jün začala s bojovými uměními již v šesté třídě základní školy. Nejprve se věnovala základním sestavám a čchang-čchüanu (長拳; changquan), než se na doporučení trenéra Sie Čching-chuy (謝清華; Xie Qinghua), hlavního trenéra místního svazu wu-šu, začala specializovat na tchaj-ťi. Postupně se vypracovala mezi přední tchajwanské reprezentantky a po skončení vrcholové závodní kariéry se věnovala pedagogické a trenérské činnosti. V rozhovoru pro United Daily News z 23. září 2014 vysvětlovala, že podstatou jejího přístupu k bojovým uměním je vytrvalé opakování a postupné zdokonalování jednotlivých pohybů. Její zkušenost vystihovalo tradiční úsloví „拳打千遍，身法自現“ (quán dǎ qiān biàn, shēnfǎ zì xiàn), které lze volně přeložit jako „Opakuj sestavu tisíckrát a správná práce těla se sama projeví.“ [162]

Její odborné zázemí přitom přesahovalo samotnou praktickou výuku bojových umění. V roce 2014 studovala v magisterském trenérském programu na National Taiwan Sport University (國立體育大學) a věnovala se rovněž sportovní biomechanice. Univerzitní laboratoř sportovní biomechaniky a diagnostiky pohybu eviduje její odbornou práci zaměřenou na analýzu složitého pohybového přechodu v soutěžním tchaj-ťi, konkrétně z nízké rovnovážné pozice přes otočení o 180 stupňů do stoje na jedné noze. Součástí analýzy bylo rovněž sledování rozložení tlaku pod chodidly. Fan Man-jün tak představovala zajímavé spojení tradičně vycházejícího čínského pohybového systému, moderního soutěžního wu-šu a biomechanického přístupu ke sportovnímu tréninku. [162, 163]

Právě pod vedením této trenérky začal Chu rozvíjet odlišný způsob práce s vlastním tělem. Přiznal, že dříve býval výbušný a prudké reakce ho provázely i na hřišti. Po nepovedeném vystoupení proti Japonsku v semifinále Asijských her 2014 v Inčchonu odhodil rukavici a svůj výbuch později veřejně připomínal. Během rozhovoru roku 2016 však mluvil o výrazné změně: tchaj-ťi mu podle jeho slov pomáhalo zklidnit emoce, upravit dech a obnovit pozornost před dalším úkolem. Jako nejvýstižnější zásadu tréninku uváděl jediné čínské slovo — „慢“ (màn, pomalu). Pomalost zde ovšem nechápal jako pouhé snížení rychlosti pohybu, ale také jako schopnost zachovat trpělivost, kontrolovat vlastní reakce a nenechat se ovládnout okamžitými emocemi. [126]

Rovněž fyzický rozměr jeho tréninku byl konkrétní. Tchaj-ťi cvičil přibližně třicet minut mezi jednotlivými starty, zpravidla po zápase jako součást zotavení. Vyzdvihoval kontrolu svalového napětí, rovnováhu a pohyblivost. Současně upozorňoval, že pomalé pohyby tchaj-ťi vyžadují značnou fyzickou sílu a jejich správné provedení není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. V původním čínském rozhovoru vysvětlil:

„加強平衡感、肌肉控制、柔軟度“

Český překlad: „Zlepšit rovnováhu, svalovou kontrolu a pružnost.“

Z jeho pohledu se pomalá, přesná práce s tělem stala prostředkem k lepšímu zvládání velmi rychlé, výbušné činnosti na nadhazovacím kopci. Propojení s tchaj-ťi tak nevnímal pouze jako regeneraci nebo relaxaci, ale jako způsob rozvoje tělesné koordinace a psychické kontroly, tedy schopností, které pokládal za důležité pro svůj profesionální výkon. [126]

Tím však Chuovo hledání nekončilo. V rozhovoru pro CNA z 8. listopadu 2018 uvedl, že postupně vyzkoušel také atletiku, cyklistiku a kendó (剣道; kendō), přičemž se nadále věnoval i tchaj-ťi. Každá disciplína mu podle vlastních slov nabízela jiný způsob zapojení těla. Cyklistiku například využíval k rozvoji vytrvalosti a jako aktivní dopravu na kondiční tréninky, zatímco nácvik kendó považoval za další možnost práce s koordinací a svalovým zapojením horních končetin. Krátce poté zveřejnil video svého tréninku s mečem. V listopadu 2018 také zdůrazňoval, že zařazování různých druhů pohybu může přispívat k rovnoměrnějšímu rozvoji těla a představovat jeden ze způsobů prevence zranění. [127, 128, 164]

V dobovém rozhovoru svou metodu hledání shrnul následujícími slovy:

„我嘗試不同的運動，也在不同運動中找到棒球“

Český překlad: „Zkouším různé sporty a v nich znovu nacházím baseball.“

Chuův příběh nabízí neobvyklé srovnání s japonskými hráči. Stejně jako u Arakawova meče ani zde nestojí v popředí přenesení určité bojové techniky přímo do zápasu. Zkušenost vychází především z kontrastu dvou odlišných pohybových režimů: pomalého, kontrolovaného cvičení proti rychlému a dynamickému nadhozu. V případě kendó se pak přidává další rozměr, tedy práce s předmětem vyžadujícím přesnou koordinaci horních končetin, trupu a celého těla. Jeho výpověď přitom míří na obě stránky profesionálního výkonu — na koordinaci pohybu i schopnost zvládat vlastní reakce po neúspěchu.

Z historického hlediska je podstatné, že tento případ představuje přímo doložené využití čínského bojového umění při přípravě profesionálního baseballového hráče, nikoli pouze dodatečně nalezenou podobnost mezi dvěma pohybovými systémy. Chu navíc cvičil pod vedením trenérky, jejíž sportovní výsledky a biomechanické vzdělání jsou nezávisle doloženy. Současně však nelze z dostupných rozhovorů vyvozovat, že právě tchaj-ťi způsobilo jeho výkonnostní zlepšení nebo postup do MLB. Prameny potvrzují především samotné zařazení bojového umění do jeho přípravy, konkrétní podobu tréninku a hráčovo vlastní hodnocení jeho přínosů. [126–129, 160–163]

Odlišnou podobu propojení bojových umění s profesionálním baseballem představuje Ceng Chao-če (曾浩哲; Tseng Hao-che; datum narození nezjištěno), bývalý závodník v thajském boxu (Muay Thai), který se v květnu 2025 stal trenérem sportovní vědy se zaměřením na nadhazování u tchajwanského týmu Uni-President 7-Eleven Lions v profesionální lize CPBL. Na rozdíl od Chu Č'-weje, jenž bojová umění využíval jako doplněk vlastní baseballové přípravy, se Ceng k baseballu dostal z prostředí zcela jiného sportu. Neměl za sebou tradiční baseballovou hráčskou kariéru a jeho profesní dráha vedla od bojového sportu přes kondiční přípravu a biomechaniku až k individuálnímu tréninku elitních nadhazovačů. [130]

Ceng původně studoval právo a současně se závodně věnoval thajskému boxu. Zlomovým okamžikem se pro něj stalo zranění při sportovní soutěži, které v něm vyvolalo zájem o fungování lidského těla, svalovou sílu a prevenci dalších zranění. Již ve druhém ročníku univerzitního studia získal kvalifikaci pro kondiční trénink a začal pracovat ve fitness centru. Později se rozhodl pokračovat na National Taiwan Sport University (國立體育大學), kde absolvoval magisterské studium v oboru soutěžního sportu a trenérských věd (競技與教練科學研究所). Postupně se zaměřil na biomechaniku hodu, sportovní diagnostiku a využití měřicích technologií při rozvoji baseballových hráčů. [130, 165]

Jeho odborná činnost se přitom neomezovala pouze na kondiční přípravu. V letech 2021–2024 působil jako konzultant nadhazování u několika tchajwanských amatérských a školních týmů, mimo jiné u New Taipei City a baseballového programu Ku-pao (穀保家商; Gubao). Následně zastával funkci vedoucího nadhazovačského tréninku ve specializované baseballové akademii Basepara (貝思沛拉棒球學校). Podílel se rovněž na vzdělávání dalších trenérů v oblasti biomechaniky, prevence zranění a návrhu jednotlivých druhů nadhozů (pitch design). Jeho odborné kurzy zahrnovaly například analýzu rotace míče, účinnosti rotace, Magnusova jevu, aerodynamického působení švů (seam-shifted wake) a vztahu mezi pohybovou mechanikou nadhazovače a výslednou trajektorií míče. [165]

Ještě před příchodem do Uni-President Lions spolupracoval přibližně s dvaceti profesionálními nadhazovači působícími na Tchaj-wanu i v zahraničí. Patřili mezi ně Ku-lin Žuej-jang (古林睿煬; Gu Lin Ruei-Yang; 2000–), Chu Č'-wej, Ša C'-čchen (沙子宸; Sha Tzu-chen; 2003–) a Liou Č'-žung (劉致榮; Liu Chih-jung; 1999–). Ceng zdůrazňoval, že charakter tréninku musí odpovídat výkonnostní úrovni jednotlivých hráčů. U mladších nadhazovačů se zaměřoval především na základní pohybovou mechaniku, zatímco u profesionálů věnoval větší pozornost zdokonalování již osvojených technik a kvalitě jednotlivých nadhozů. [130, 165, 168, 169, 170]

Konkrétní příklad představuje jeho spolupráce s Ku-linem Žuej-jangem, který po úspěšném působení v tchajwanské CPBL přestoupil do japonského týmu Hokkaido Nippon-Ham Fighters. Protože šlo o technicky vyspělého nadhazovače, Ceng nepovažoval za potřebné zásadně přestavovat jeho pohybovou mechaniku. Soustředil se pouze na úpravu práce přední nohy a především na zlepšení kvality curveballu a slideru. Cílem bylo rozšířit jeho nadhozový repertoár a připravit jej na náročnější konfrontaci s pálkaři nejvyšší japonské soutěže NPB. Tento přístup ukazuje rozdíl mezi základní výukou nadhazování a moderním individuálním tréninkem, při němž se biomechanická analýza propojuje s přesnými daty o pohybu míče. [130, 168]

Právě tyto zkušenosti zaujaly hlavního trenéra Uni-President Lions Lina Jüe-pchinga (林岳平; Lin Yueh-ping; 1982–). Klub již dříve spolupracoval s akademií Basepara během jarní přípravy a Lin měl možnost sledovat Cengovu práci s nadhazovači. Když se na jaře 2025 dozvěděl o jeho odchodu z akademie, nabídl mu místo ve svém trenérském týmu. Lions se tím podle dobového tchajwanského tisku stali prvním klubem CPBL, který vytvořil samostatnou specializovanou pozici trenéra sportovní vědy pro nadhazování. Lin při jeho představení 20. května 2025 vysvětloval, že cílem není nahrazovat zkušenosti tradičních baseballových trenérů, ale doplnit je výzkumnými metodami, objektivními měřeními a individuálními tréninkovými plány. Zvláštní pozornost měl Ceng věnovat mladým hráčům s nevyužitým potenciálem a nadhazovačům, jejichž výkonnostní rozvoj se zastavil. [130]

Jeho další profesní vývoj ukazuje, jak významnou roli začaly moderní sportovní věda a biomechanika v tchajwanském baseballu získávat. V dubnu 2026 mu klub umožnil studijní pobyt ve Spojených státech, při němž navštívil organizaci Athletics působící v MLB. Stáž probíhala od 11. dubna do 3. května 2026 a její náklady, přibližně 250 000 tchajwanských dolarů, uhradil klub. Ceng se během pobytu seznamoval s organizací hráčského rozvoje, tréninkovými postupy a spoluprací odborníků v americkém profesionálním baseballu. Díky předchozí spolupráci s nadhazovači působícími v systému Athletics se mohl účastnit také interních biomechanických konzultací. Po návratu zdůrazňoval zejména význam jednotného přístupu k rozvoji hráče napříč jednotlivými úrovněmi organizace. [166, 167]

Z hlediska vztahu bojových umění a baseballu je Cengův příběh zajímavý především svou odlišností od předchozích případů. Zatímco Chu Č'-wej využíval tchaj-ťi ke zlepšení tělesné kontroly a psychické stability, Ceng nepřenášel konkrétní úderové techniky thajského boxu do nadhazování. Jeho zkušenost s bojovým sportem se stala především impulzem k hlubšímu studiu lidského pohybu, zatěžování organismu a sportovního tréninku. Principy rovnováhy, stability postoje, koordinace jednotlivých částí těla a časování výbušného pohybu lze sice pozorovat v thajském boxu i baseballu, dostupné prameny však neprokazují, že by Ceng při výuce nadhazovačů používal konkrétní techniky Muay Thai.

Jeho případ tak představuje především přenos odborné zkušenosti mezi dvěma sportovními prostředími, nikoli přímé převzetí bojových technik. Historicky je významné zejména to, že člověk bez tradiční baseballové hráčské minulosti dokázal prostřednictvím studia sportovní vědy, biomechaniky a praktické trenérské práce získat specializovanou pozici v nejvyšší profesionální soutěži. V širším kontextu studie tím doplňuje příklady hráčů, kteří bojová umění využívali při vlastním tréninku, o opačnou cestu — od bojového sportu k odbornému vedení profesionálních baseballistů. [130, 165, 166, 167]

Při hledání obdobných přímých svědectví v jihokorejském baseballu a v profesionálních soutěžích pevninské Číny zatím nemáme k dispozici stejně podrobně dokumentované případy. Samotná skutečnost, že se některý hráč v mládí věnoval taekwondu či jinému bojovému umění, ještě neprokazuje přenos jeho principů do profesionální baseballové přípravy. Zatímco případy Chu Č'-weje a Cenga Chao-čea nabízejí konkrétní svědectví o propojení obou prostředí na Tchaj-wanu, další významnou oblast výzkumu představují Spojené státy americké, kde lze rovněž sledovat využívání asijských bojových umění v baseballovém tréninku. [126–130, 165–167]

Japonské příběhy Enomota, Óa či Kuwaty tvoří nezvyklý historický materiál: v jejich životopisech je možné sledovat přímý vztah mezi učitelem bojového umění a profesionálním baseballistou. Při pátrání po amerických a latinskoamerických paralelách se však ukázalo, že přenos pohybových principů mezi těmito dvěma světy není výsadou Japonska. V rozhovorech hráčů MLB se pravidelně vrací práce s boxerským úderem, rovnováhou, koordinací trupu, uvolněním pod tlakem a rychlostí rozhodování. Jazyk je jiný: namísto hara (腹) nebo ki (気／氣) zaznívá spíše balance, footwork, timing, relaxation či confidence. Praktický problém je často tentýž — jak provést v rozhodující chvíli rychlou a přesnou akci, aniž ji zablokuje zbytečné napětí.

Když se výzkum přesune od jednotlivých hráčských zkušeností k profesionálním trenérským programům, objeví se ve Spojených státech mimořádně dobře doložený případ. Gus Hoefling (1934/1935–2023) začal roku 1976 působit u Philadelphia Phillies jako průkopník specializované kondiční přípravy. V malém prostoru u klubovny na Veterans Stadium vedl každodenní cvičení propojující odporový trénink, protahování a principy tradičních bojových umění. Dobové a pozdější americké reportáže jeho práci často označovaly jako severní šaolinské kung-fu; Hoeflingova vlastní cesta však vedla přes více než jednu bojovou tradici. S Phillies spolupracoval sedmnáct let a připravoval také generaci hráčů, která roku 1980 získala první titul World Series v historii klubu. [131, 138]

Hoefling se s bojovými uměními setkal dávno před vstupem do baseballu. V jižní Kalifornii podle vlastního vzpomínkového rozhovoru poznal okinawské tomari-te (泊手), jednu z historických tradic, z nichž se vyvíjelo karate. Další důležitou etapou bylo studium u čínsko-amerického učitele Jamese Wing Wooa (1922–2014). Podle svědectví zveřejněného roku 2022 pokračovatelem Wooovy školy patřil Hoefling k jeho prvním žákům; z té doby se také měly uchovat filmové záznamy sestav, které se učili. Wooův vlastní systém Wing Woo Gar spojoval několik čínských směrů: Hung Gar, Choy Li Fut, Eagle Claw, severní Šaolin a vnitřní školy tchaj-ťi čchüan (太極拳), pa-kua čang (八卦掌; baguazhang) a sing-i čchüan (形意拳; xingyiquan). Klíčová byla práce s postojem, tělesným uspořádáním, zakořeněním a plynulým přenosem síly. Takto široká tradice poskytuje přesnější obraz Hoeflingova učitelského zázemí než samostatné označení „severní Šaolin“. [138, 154–156]

V klubovně Phillies Hoefling rozvíjel celostní pojetí sportovní přípravy — stabilitu, sílu, flexibilitu, práci se svalovým napětím a dlouhodobou výdrž. Mike Schmidt (1949–), Larry Bowa (1945–), Bob Boone (1947–2026), Steve Carlton (1944–) i Larry Christenson (1953–) patřili k hráčům, kteří jeho programem prošli. Ve vzpomínkách Schmidta a Bowy z roku 2023 se vedle tělesné přípravy objevuje také práce s pozorností, negativními myšlenkami a schopností udržet výkonnost v závěru dlouhé sezony. [131, 138]

Pro naše téma je nejpodstatnější vlastní výpověď Stevea Carltona. Tento levoruký nadhazovač odehrál v MLB sezony 1965–1988, dosáhl bilance 329–244, ERA 3,22, nasbíral 4 136 strikeoutů a získal čtyři ceny Cy Young. V rozhovoru se Stanem Hochmanem, později archivně zveřejněném deníkem The Philadelphia Inquirer, vysvětlil, že bojová umění pro něj představovala především výdrž a rychlejší zotavení mezi starty. Po dlouhém utkání občas již následující den absolvoval Hoeflingův trénink. Carlton popisoval, že přišel se ztuhlou paží, ale po cvičení vnímal úlevu a do dalšího startu vstupoval lépe připravený. [132, 133, 139]

Carlton ve stejném rozhovoru vyprávěl i o změně perspektivy: den, kdy nastoupil na nadhazovací kopec, se mu v porovnání s náročnými dny cvičení stal téměř volnem. Ještě zajímavější je jeho práce s pozorností. Při nadhozu prý přestal vnímat pálkaře jako překážku stojící mezi ním a catcherem; soustředil se na samotnou přihrávku do rukavice za metou. V jeho vysvětlení šlo o schopnost přesně vést míč k cíli a nevěnovat pozornost ničemu, co by mohlo tento záměr narušit. [133]

„Martial arts was for the endurance“

Český překlad: „Bojová umění sloužila k vytrvalosti.“

Dobový report Thomase Boswella pro The Washington Post z července 1980 popisuje Carltonův zájem o kung-fu, práci s tělesným napětím a okamžik jeho prudkého uvolnění. O pět let později tentýž novinář zaznamenal, že s Hoeflingem cvičili i další hráči Phillies a že trenér přikládal velký význam mobilitě. Zde máme historicky dobře doložený opačný směr než v Japonsku: čínský způsob bojové přípravy byl prostřednictvím amerického učitele zařazen do každodenního režimu elitních hráčů MLB. [134, 135]

Mezi Hoeflingovými žáky měl zvláštní postavení catcher Bob Boone, čtyřnásobný účastník All-Star Game a sedminásobný držitel Gold Glove. Už při přípravě na sezonu 1985 popsal Los Angeles Times, že po běžném tříhodinovém tréninku přidával posilování a přibližně třicet minut kung-fu. Boone tehdy přisuzoval bojovému výcviku zvýšení síly, pružnosti, vytrvalosti i mentální odolnosti. Své dlouhé setrvání v MLB výslovně spojoval s disciplínou, kterou získal při pravidelném cvičení od poloviny sedmdesátých let. Přímá výpověď je pozoruhodná i tím, že není spojena s jediným izolovaným úspěchem: Boone během devatenácti sezon MLB nastoupil ve 2 225 zápasech na pozici catchera, tedy v mimořádně zatěžující roli, a v roce 1980 získal s Phillies titul World Series. [143, 145]

V září 1987, když vyrovnal tehdejší rekord Ala Lópeze v počtu odchycených zápasů, se Boone znovu vyjádřil ke své přípravě. V rozhovoru pro Los Angeles Times vysvětlil, že bojová umění ho naučila nepodléhat únavě v samotném průběhu výkonu. Novinář popisoval, jak i po devíti směnách v letním vedru zůstával v posilovně, když spoluhráči už odcházeli. Výcvik kung-fu zde vystupuje jako součást dlouhodobé profesionální disciplíny, kterou hráč opakovaně spojoval s životností na elitní úrovni. [144]

Americkou větev japonské tradice doplňuje Reggie Smith, jenž za Boston Red Sox, St. Louis Cardinals, Los Angeles Dodgers a San Francisco Giants nasbíral v MLB 2 020 hitů a 314 homerunů. Po ukončení americké hráčské kariéry nastupoval v Japonsku za Yomiuri Giants (1983–1984), kde Sadaharu Ó v roce 1983 působil jako asistent manažera a od roku 1984 jako manažer. V červenci 1989 Smith působil jako specializovaný trenér pálkařské techniky v systému farmářských týmů Los Angeles Dodgers. Během návštěvy Bakersfieldu před novináři předváděl, jak při výuce odpalování využívá japonský meč. V reportáži Honing Dodger Hitters of Future spojil tuto metodu přímo s Óem, který s mečem sám cvičil. [140]

Smith v reportáži vysvětlil, že neobvyklý předmět nejprve budí zvědavost, ale jakmile hráči pochopí podstatu úchopu a vedení čepele, mohou stejné zásady uplatnit při švihu. Názorná je i reakce mládeže, která lekci nazvala „kung-fu batting practice“, přestože šlo o japonskou mečovou průpravu. Novinář zaznamenal pozitivní hodnocení Smithovy výuky od manažera farmářského týmu Bakersfield Dodgers Tima Johnsona. Pro dějiny přenosu bojových technik jde o vzácně přesně datovaný případ: Óova technika meče, zprostředkovaná americkým hráčem působícím v NPB, byla roku 1989 předávána nové generaci profesionálů v systému Dodgers. [140]

Zvláštní pozornost zasluhuje Barry Larkin (1964–). Za Cincinnati Reds odehrál v letech 1986–2004 devatenáct sezon, získal 2 340 hitů, 198 homerunů, 379 ukradených met a kariérní pálkařský průměr .295; v roce 1995 se stal nejužitečnějším hráčem National League a roku 2012 byl uveden do Baseball Hall of Fame. Po skončení kariéry začal v okolí Orlanda individuálně pracovat s mladšími profesionály. Jedním z nástrojů jeho výuky se stal box. Původní rozhovor z 22. července 2023 není reportáží o kondičním doplňku, nýbrž o způsobu, jak Larkin vysvětloval pálkařský švih prostřednictvím jiného pohybu. [95, 96]

Larkinův postup se opíral o souvislost mezi krátkou boxerskou kombinací jab – cross – hook a sledem pohybů při odpalu. Pálkař musel rozumět úhlu útoku, přenosu zatížení z chodidel, práci boků a schopnosti zůstat v rovnováze během prudkého úderu. Larkin zdůrazňoval rotaci spodní části těla a současnou kontrolu směru pohybu horní části. Výsledkem měla být síla přenesená správně a v pravý čas, nikoli jen větší svalové napětí. Při vzpomínce na trénink dominikánského shortstopa Willyho Adamese (1995–) poznamenal, že boxerský dril v hráči upevňoval vlastnosti potřebné pro odpalování. Adames navštěvoval jeho přípravný program v zimě 2018/2019, krátce po svém debutu v MLB. [95]

Adames v témže rozhovoru vzpomínal na fyzickou náročnost výuky. S rukavicemi opakoval kombinace až do úplného vyčerpání, ale oceňoval především atmosféru společné práce a obnovenou sebedůvěru. Larkin nebyl pro něj pouze trenérem úderu: poskytl mu prostor, v němž se učil obrannému postoji, švihu i mentální přípravě. Mezi další účastníky Larkinova programu patřili Jesse Winker (1993–), Francisco Lindor (1993–) a venezuelský outfielder Carlos González (1985–). U Winkera Larkin konkrétně popsal, že mu sparing pomáhal při řešení nadhozů na vnitřní straně strike zóny; u ostatních zpráva potvrzuje účast na programu, nikoli nutně shodnou podobu všech jednotlivých boxerských lekcí. [95]

Zcela zvláštní je v Larkinově okruhu případ portorického pálkaře Edwina Ríose (1994–). Během přerušení sezony v roce 2020 s Larkinem boxoval, aby udržel fyzickou i mentální připravenost. V srpnovém rozhovoru tehdy popsal tuto zkušenost následujícími slovy:

„It’s crazy what boxing does to not just the body but your mind as well.“

Český překlad: „Je až neuvěřitelné, co box dokáže nejen s tělem, ale i s myslí.“

V roce 2024 se k témuž období vrátil z pozice zkušenějšího hráče v organizaci Cincinnati Reds. Mluvil o důležitosti řeči těla, nastavení mysli a schopnosti udržet si přehled v nepříznivé části sezony. V jeho případě lze doložit jak konkrétní trenérský vztah, tak vlastní hráčské hodnocení mentálního přínosu. [97, 98]

Larkinovo vyprávění poskytuje přirozenou paralelu k Arakawovu použití japonského meče. Oba trenéři sáhli po úkolu, jehož provedení hráč dobře neznal, a přes něj hledali účinnější organizaci známého baseballového pohybu. Arakawovi k tomu posloužil papírový proužek na niti, Larkinovi boxerská kombinace. V obou případech šlo o zřetelnou zpětnou vazbu: okamžitě bylo poznat, zda je člověk v rovnováze, zda se pohybuje plynule a zda jeho akce přichází ve správném okamžiku. [7, 43, 95]

Již v sedmdesátých a osmdesátých letech hledal podobnou zkušenost outfielder Ruppert Jones (1955–), první hráč vybraný v rozšiřovacím draftu Seattle Mariners roku 1976 a dvojnásobný účastník All-Star Game. Během kariéry v MLB (1976–1987) nasbíral 1 103 hitů a 147 homerunů. V rozhovoru pro Sports Collectors Daily z 10. ledna 2022 uvedl, že ve dvou pro sebe nejúspěšnějších sezonách, 1979 a 1982, vždy absolvoval mimosezonní trénink karate. Reportér se ho přímo zeptal na rychlost, načasování a koordinaci ruky a oka; Jones však za největší přínos označil soustředění a ovládání vlastního těla. [141]

Jeho odpověď je pro srovnání s Tóheiho školou výjimečně výmluvná:

„It was about uniting my mind with my body.“

Český překlad: „Šlo o sjednocení mé mysli s tělem.“

Jones dodal, že tuto schopnost následně dokázal lépe uplatňovat přímo na hřišti. Zatímco Arakawa a Hirooka používali japonskou terminologii ki (気／氣) a šinšin tóicu (心身統一; shinshin tōitsu), Jones o desítky let později popsal vlastní zkušenost z karate téměř stejnými základními slovy, bez odkazu na japonskou filozofickou tradici. Rozhovor poskytuje přímý hráčský doklad toho, že výcvik bojového umění mohl být pro vrcholového baseballistu cestou k subjektivně vnímanému sjednocení pozornosti a pohybu. [141]

Další americké svědectví přináší outfielder Bubba Crosby (1976–), který hrál v MLB v letech 2003–2006 za Los Angeles Dodgers a New York Yankees. V reportáži Houston Chronicle z 25. prosince 2005 popsal mimosezonní trénink v houstonském Main Boxing Gym pod vedením Bobbyho Bentona. V ringovém tréninku hledal rychlost prvního kroku, obratnost a uvolněný pohyb. Box mu podle jeho vlastních slov pomáhal i v outfielderově práci nohou. Jeho postřeh vystihuje následující výrok.

„If you tighten up, you’re going to be a lot slower.“

Český překlad: „Když se zatneš, budeš mnohem pomalejší.“

Stejnou zkušenost vztáhl k odpalu: nadměrný adrenalin a zatnuté svalstvo mohou zpomalit švih. [99]

Crosbyho výpověď patří k nejbližším americkým analogiím starého japonského ideálu pohybu bez přebytečného napětí. Nepracuje s pojmem ki (気／氣), ale explicitně klade vedle sebe rychlost, uvolnění a technickou přesnost. Přesto šlo o tvrdý fyzický trénink: podle reportáže odcházel z gymu naprosto vyčerpaný a riziko sparingu omezoval kvůli možnosti zranění rukou či obličeje, které by mohlo ohrozit baseballovou kariéru. [99]

V latinskoamerickém prostředí je nejlépe zdokumentován Adrián González (1982–), hráč první mety narozený v San Diegu, vyrůstající v Tijuaně a reprezentující Mexiko. V MLB působil v letech 2004–2018, nastřádal 2 050 hitů, 317 homerunů a 1 202 RBI při průměru .287. V zimě 2012/2013 proměnil část domácí garáže v boxerskou tělocvičnu, do níž pravidelně docházel bývalý mistr světa těžké váhy Chris Byrd (1970–). S Gonzálezem zde pracovali také jeho bratr Edgar a další baseballisté. [100, 101, 118]

González v rozhovoru pro Los Angeles Times z 17. listopadu 2012 formuloval spojení s baseballovým švihem mimořádně přesně: při crossu i odpalu musí síla vycházet z trupu, výbušnost přijít okamžitě a dráha úderu zůstat krátká a přímá. V únoru 2013 stejnou myšlenku shrnul větou:

„The explosive rotation of a swing is the same as that of a punch.“

Český překlad: „Výbušná rotace při švihu je stejná jako při úderu.“

Byrd sledoval rychlost rukou, práci kyčlí i schopnost vyvinout silný pohyb bez dlouhé přípravy. González přidával mimo ring práci v tréninkovém centru Sports Science Lab a úpravy pálkařské techniky pod dohledem Marka McGwira. [100, 101]

Zásadní roli v jeho přípravě hrál také rytmus celé baseballové sezony. Po operaci ramene hledal způsob tréninku, který by posiloval střed těla, rozvíjel fyzickou vytrvalost a současně mu pomáhal zvládat náročný program 162 zápasů základní části MLB. V roce 2015 proto pokračoval v boxerské přípravě ve slavném hollywoodském Wild Card Boxing Clubu, který založil Freddie Roach (1960–), jeden z nejuznávanějších boxerských trenérů světa. Později zde González absolvoval intenzivní intervalové tréninky pod vedením filipínského boxerského trenéra Marvina Somodia. V dobových rozhovorech upozorňoval, že právě nahromaděná únava během dlouhé sezony bývá jednou z příčin výkonnostních propadů. Box proto nevnímal pouze jako prostředek ke zdokonalení dynamiky a koordinace pálkařského švihu, ale především jako součást komplexní kondiční přípravy, která mu měla pomáhat udržet výkonnost po celou sezonu. [102, 103]

Gonzálezův případ získává další rozměr díky španělsky psané reportáži mexického deníku RÉCORD z 2. března 2013. Byrd v ní podrobně popisoval začátek jejich spolupráce a běžnou lekci: stínový box pro rozhýbání těla, následně údery do lap, koordinaci rukou, břišní práci a rychlostní drily. Vysvětlil, že právě postavení těla před úderem a přenos pohybu z boků vytvářely spojitost s baseballovým švihem. Spolu s Gonzálezem cvičil pod Byrdovým vedením také další mexický infielder Dodgers Luis Alfonso Cruz (1984–); nešlo tedy o jednotlivce, ale o záměrně sestavený program pro dvojici profesionálních baseballistů. [104]

Brazilský catcher Yan Gomes (1987–), který debutoval v MLB roku 2012 a v následujících letech hrál především za Cleveland Indians, představuje jinou podobu přenosu. V prosinci 2017 ho MLB.com zastihlo během zimních lekcí v Shield Systems Academy v Knoxville. Docházel třikrát až čtyřikrát týdně a začínal od stínového boxu přes přesuny nohou až po práci na lapách, obranné reakce a protiúdery. S trenérem Benem Harrisonem využíval MMA především jako způsob, jak zdokonalit pohybovou koordinaci. [105]

Gomes se na rozdíl od pálkařů zaměřoval také na specifické pohybové nároky pozice catchera. Při přechodu z nízkého dřepu do přihrávky na druhou metu rozhoduje rychlost a délka prvního kroku, udržení rovnováhy, správné načasování jednotlivých pohybů a efektivní přenos síly od dolních končetin přes pánev a trup až do házející paže. O svém tréninku se vyjádřil přímo:

„I correlate this 100 percent to baseball.“

Český překlad: „Souvislost s baseballem v tom vidím stoprocentní.“

Harrison si všiml, že profesionální baseballisté často přicházejí do boxerského gymu s mimořádně dobrým citem pro rovnováhu, rotaci a načasování. Něco tedy podle jeho výpovědi fungovalo oběma směry: bojový dril zlepšoval baseballový pohyb a baseballová příprava usnadňovala výuku úderů. [105]

Pro kanadského catchera Russella Martina (1983–), dlouholetého hráče Dodgers, Yankees, Pirates a Blue Jays, znamenalo MMA především přestavbu kondiční přípravy. Po problémech s kyčlí a kolenem vyhledal trenéra Jonathana Chaimberga, který spolupracoval s legendou MMA Georgesem St-Pierrem. Během zimy 2010/2011 absolvoval šest intenzivních lekcí týdně a zhubl přibližně sedm kilogramů. V rozhovoru z roku 2011 hovořil o intervalovém tréninku, cvičení s těžkými posilovacími lany a schopnosti opakovaně provádět výbušné pohyby bez dlouhých přestávek. Zdůrazňoval přitom význam fyzické vytrvalosti pro práci catchera, který musí i v závěru utkání dokázat rychle reagovat na nepřesné nadhozy a zabránit míčům odraženým od země, aby prošly za něj. Podobně jako boxer, jehož vyčerpání může rozhodnout celý souboj, může i catcher kvůli únavě udělat chybu, která ovlivní výsledek zápasu. [106, 107]

Martinův program je příkladem převzetí kondičního systému bojovníků do baseballového profesionálního provozu. Sám výslovně upřesňoval, že nechodil do ringu bojovat; zajímalo ho, jak se bojovníci připravují. V jeho případě je historicky podstatná volba prostředků — vysoká intenzita, krátký odpočinek, mobilita a kontrola těla — a okamžitý požadavek jejich použití za catcherskou metou. [106, 107]

Dalším silovým pálkařem byl Prince Fielder (1984–). Během jarní přípravy Detroit Tigers roku 2013 trénoval v gymu 6 Levels MMA v Orlandu až pětkrát týdně. Podle rozhovoru pro FIGHT! Magazine spojoval box, kickbox, Muay Thai a prvky Gracie jiu-jitsu. Přivedly ho k tomu lekce jeho dvou synů; zpočátku šlo o zvědavost, postupně o důležitou část vlastní mimosezonní přípravy. Fielder výslovně zmiňoval koordinaci oka a ruky, rychlost nohou, obratnost, kondici i výbušnost. Za neméně významnou považoval sebedůvěru získanou při úkolech, které mu zpočátku vůbec nešly. [108]

Fielder se k boxerskému způsobu přípravy vrátil také v roce 2016 jako hráč Texas Rangers. Přivezl do jarního kempu rychlostní i těžký boxovací pytel a podnítil spoluhráče Mitche Morelanda a Keoneho Kelu, aby je vyzkoušeli. V rozhovoru pro MLB.com mluvil především o rovnováze, práci nohou, rytmu a rotaci trupu. V sezoně 2015 dosáhl pálkařského průměru .305, odpálil 23 homerunů a zaznamenal 98 RBI. Patřil tak mezi velmi produktivní pálkaře své doby. Přestože nelze tyto výkony přímo přisuzovat boxerskému tréninku, dobová reportáž dokládá, jaký význam mu hráč přikládal a proč se k němu během své kariéry opakovaně vracel. [109]

Z hlediska mechaniky nadhozu představuje zajímavý příklad Joe Ryan (Joseph Philip Ryan; 5. června 1996–), americký nadhazovač týmu Minnesota Twins, který debutoval v MLB v září 2021. Ryan se již od mládí věnoval několika sportovním disciplínám, především vodnímu pólu, v němž získal zkušenosti s koordinací pohybu, postavením ramene a technikou vypuštění míče. V rozhovoru pro Sports Illustrated z 24. května 2021 vysvětloval, že právě dlouholetá zkušenost s házením míče ve vodním pólu ovlivnila jeho způsob nadhazování, zejména schopnost uvolnit míč daleko před tělem a vytvořit výraznou rychlost v závěrečné fázi hodu. [111]

V roce 2020, během pandemického přerušení baseballových soutěží, začal Ryan studovat také thajský box (Muay Thai) pod vedením Jasona Parka, zkušeného trenéra bojových sportů a sportovního fyzioterapeuta. Park, absolvent doktorského studia fyzioterapie na University of Southern California, se dlouhodobě věnuje biomechanice pohybu, silové a kondiční přípravě i rehabilitaci vrcholových sportovců. Jako trenér úderových technik spolupracoval mimo jiné s legendárním šampionem UFC Andersonem Silvou a elitním zápasníkem Brianem Ortegou. Jeho zkušenosti zahrnují rovněž přípravu profesionálních sportovců z MLB, NBA a NHL. Ryan tak získal možnost pracovat s odborníkem, který vedle praktických zkušeností z bojových sportů disponoval také rozsáhlým vzděláním v oblasti sportovní medicíny a fyzioterapie. [111]

Společný trénink nebyl zaměřen na přípravu k zápasům ani na zvládnutí složitých bojových technik. Podle Ryanova vyjádření pro Sports Illustrated se Park soustředil především na uvolnění těla, lepší vnímání vlastního pohybu a přirozenou koordinaci. Důležitou součástí jeho přístupu byla také hravost a snaha odstranit zbytečné svalové napětí, které může omezovat plynulost pohybu. Právě tyto zkušenosti Ryan později vztahoval ke své nadhazovačské mechanice.

V rozhovoru zveřejněném na MLB.com 12. června 2024 vysvětloval, že ho na thajském boxu zaujala především podobnost mezi mechanikou úderu a hodu baseballovým míčem. Jeho vlastní shrnutí bylo jednoduché:

„Throwing a baseball is similar to throwing a punch.“

Český překlad: „Hod baseballovým míčem se podobá vedení úderu.“

Ryan přitom výslovně zdůrazňoval, že jeho cílem nebylo stát se bojovníkem. Thajský box vnímal jako příležitost poznávat odlišné pohybové principy, zejména způsob, jakým se při výbušném pohybu vytváří a přenáší síla mezi jednotlivými částmi těla. Současně jej považoval za vítanou alternativu k běžnému protahování a prostředek, jak udržovat tělo aktivní prostřednictvím různorodých pohybů. [110]

Ryanův případ tak představuje další příklad vědomého hledání souvislostí mezi bojovými uměními a baseballem. Podobně jako Masumi Kuwata se nesnažil jednoduše převzít konkrétní bojovou techniku, ale prostřednictvím jiné pohybové disciplíny lépe porozumět vlastnímu sportovnímu výkonu. Zvlášť pozoruhodná je přitom spolupráce s Jasonem Parkem, jehož odborné zázemí propojuje praktický výcvik bojových sportů s moderní fyzioterapií a biomechanikou. Ryanova výpověď dokládá jeho vlastní vnímání podobnosti mezi úderem a nadhozem, nikoli však přímý důkaz, že trénink Muay Thai měřitelně zlepšil jeho nadhazovačské výsledky. [110, 111]

Zajímavý příklad hledání nových pohybových principů mimo tradiční baseballový trénink představuje Michael Lorenzen (Michael Clifton Lorenzen; 4. ledna 1992–), americký profesionální nadhazovač, který v MLB dokázal nastupovat také jako pálkař a vnější polař. V rozhovoru pro FanGraphs z 12. dubna 2019 vysvětloval, že při zdokonalování své techniky vyhledával odborníky z jiných sportovních disciplín, jejichž zkušenosti mu umožňovaly nahlížet na baseballové pohyby z odlišné perspektivy. [142]

Jedním z nich byl jihokorejský učitel bojových umění DK Yoo, vlastním jménem Ju Te-kjong (유대경; Yu Dae-gyeong), zakladatel vlastního systému Warfare Combat System (WCS), který kombinuje principy několika bojových umění. Yoo se během své kariéry věnoval mimo jiné čínskému kung-fu, wu-šu, judu, boxu a ruskému bojovému systému Systema, z jejichž pohybových a technických principů následně vytvořil vlastní výukovou metodiku. Jeho spolupráce s Lorenzenem je doložena také v osobním profesním archivu, kde uvádí, že ve dnech 4.–7. dubna 2019 vedl jeho trénink v Pittsburghu během působení Cincinnati Reds. Lorenzen se pod jeho vedením zaměřoval především na stabilitu postoje, rovnováhu a schopnost účinně využívat sílu vytvářenou dolními končetinami při kontaktu se zemí. Zajímalo ho zejména, jak tuto sílu koordinovaným pohybem přenášet přes pánev a trup do paží při pálkařském švihu i nadhozu. [142]

Již přibližně o dva roky dříve spolupracoval také s izraelským pohybovým specialistou Idem Portalem (Ido Portal), který se proslavil mimo jiné přípravou zápasníka UFC Conora McGregora. Portal neměl předchozí zkušenosti s baseballovým tréninkem, právě proto však dokázal upozornit na pohybové nedostatky, které tradičním baseballovým trenérům mohly unikat. Lorenzen vzpomínal, že si například všiml nedostatečného zapojení přední nohy nebo omezené pohyblivosti hrudní páteře. Společný trénink mu pomohl rozvíjet schopnost vědomě kontrolovat pohyby jednotlivých částí těla a rychleji reagovat na technické pokyny. [142]

Lorenzen v těchto zkušenostech spatřoval především možnost překonat zažité pohybové stereotypy. Domníval se, že trenéři dlouhodobě působící v jediném sportu mohou některé technické nedostatky přehlížet právě proto, že jsou na určité pohybové vzorce příliš zvyklí. Odborníci z jiných disciplín naproti tomu přinášejí odlišné zkušenosti a mohou upozornit na souvislosti, které by jinak zůstaly nepovšimnuty. Jeho případ tak dokládá vědomé využívání zkušeností z bojových umění a pohybové pedagogiky při hledání účinnější baseballové techniky, nikoli však přímé převzetí konkrétní bojové techniky do hry. [142]

U nadhazovačů najdeme také mentální paralelu. Tommy Hunter (1986–) získal jako dítě ve věku jedenácti a dvanácti let tituly v juniorské olympijské soutěži juda. V rozhovoru pro MiLB.com z 13. května 2010 vzpomínal, že do dódžó (道場) začal chodit na páté narozeniny díky babičce. Později zanechal soutěžního juda a soustředil se na baseball; v sezoně 2009 měl za Rangers bilanci 9–6 a ERA 4,10. Když se ho novinář zeptal na vztah obou sportů, Hunter odpověděl:

„It's helped me in the mind part of it.“

Český překlad: „Pomohlo mi to především po mentální stránce.“

Rozvedl schopnost zachovat soustředění při neúspěchu a zvládat situaci, v níž se věci nevyvíjejí podle očekávání. [112]

Podobným, ale ještě mladším příkladem je nadhazovač Carson Fulmer (1993–), který před vstupem do MLB získal černý pás v karate. V červnu 2015 při draftu mluvil pro MLB.com o vlivu dětského tréninku, v němž vydržel až do začátku střední školy. Jako hlavní přínos jmenoval disciplínu, vedle ní pružnost a mobilitu. V tomto případě bojové umění předcházelo plnému rozvoji baseballové kariéry; jeho význam spočívá zejména v návyku systematické přípravy a schopnosti ovládat tělo. [113]

Historicky mimořádně názorné je spojení boxu a chytání u Ellieho Rodrígueze (1946–2026) z Portorika. Dříve než se v roce 1968 dostal do MLB, soutěžil jako teenager v newyorských Golden Gloves a ve své kategorii vyhrál dva zápasy. Po zlomenině prstu při sparingu se soustředil na baseball. V rozhovorech pro SABR BioProject, vedených v lednu a únoru 2018, výslovně spojil práci nohou z boxerského gymu s catcherskou technikou:

„It's all about your quick feet and release.“

Český překlad: „Jde hlavně o rychlou práci nohou a vypuštění míče.“

Schopnost dostat tělo rychle do správného postavení považoval za jeden ze základů prudké a přesné přihrávky. [114, 115]

Rodríguez strávil v MLB roky 1968–1976, hrál za pět klubů a dvakrát se dostal do All-Star Game, v letech 1969 a 1972. Byl ceněn za kontrolu běžecké hry a za práci s nadhazovači; roku 1975 například chytal Nolanovi Ryanovi jeho čtvrtý no-hitter. Když jeho výpověď postavíme vedle současného Gomese, mezi dvěma hráči, jejichž kariéry dělí několik generací, se objevuje stejný základ: boxer se učí mít nohy pod kontrolou ještě před úderem a catcher potřebuje totéž před přihrávkou. [114, 115]

Také catcher J. T. Realmuto (1991–) vyrůstal v Oklahomě v prostředí mimořádně úspěšných zápasníků. Jeho matka Margaret, rozená Smithová, pochází z deseti sourozenců; čtyři její bratři — John, Pat, Lee Roy a Mark Smithovi — dosáhli vrcholové univerzitní nebo mezinárodní úrovně. John Smith (1965–) získal dvě olympijská zlata ve volném stylu (1988 a 1992), čtyři tituly mistra světa a dvě individuální prvenství NCAA; později jako trenér vedl Oklahoma State k pěti týmovým titulům NCAA. Pat Smith se stal prvním čtyřnásobným individuálním šampionem NCAA Division I (1990, 1991, 1992 a 1994), Lee Roy Smith vyhrál NCAA roku 1980 a získal stříbro na mistrovství světa 1983, zatímco Mark Smith patřil mezi opakovaně oceněné univerzitní All-Americans. Na stejné úrovni později uspěli i Realmutovi bratranci Chris Perry a Mark Perry, oba dvojnásobní mistři NCAA. [158]

Realmuto začal soutěžně zápasit přibližně v pěti či šesti letech a klubovému wrestlingu se věnoval až do období před nástupem na střední školu. V rodině Smithových se zápasilo i při společných setkáních; s budoucími univerzitními šampiony se potkával už jako dítě. Zvlášť silně mu v paměti utkvěly návštěvy u babičky: jako sedmiletý si vyndával z pouzdra olympijské zlaté medaile svého strýce Johna Smithe a nasazoval si je kolem krku. V rozhovoru s Toddem Zoleckim pro MLB.com z 21. února 2023 vzpomínal, že tehdy sotva dokázal pochopit, že někdo z jeho rodiny byl nejlepší na světě. K příběhu se vrátil v souvislosti s vlastní nominací do amerického týmu pro World Baseball Classic. [157, 158]

V rozhovoru pro The Philadelphia Inquirer z 12. dubna 2019 označil wrestling za důležitý základ své sportovní průpravy. Jeho přínos pro pozdější baseballovou kariéru shrnul třemi slovy:

„strength, mental toughness, balance“

Český překlad: „sílu, mentální odolnost a rovnováhu“

Právě z těchto zkušeností Realmuto čerpal při přechodu do profesionálního baseballu: catcher potřebuje pevný nízký postoj, pohyblivost kyčlí, rychlý první krok i schopnost přenést váhu do přesné přihrávky. V jeho případě se tak zápasnické dětství, rodinná tradice vrcholového sportu a každodenní nároky MLB spojily v jeden dlouhodobý pohybový základ. [116, 158]

Na pozici hráče vnitřního pole se obdobná zkušenost objevuje u Caleba Durbina (2000–). V roce 2025 odehrál za Milwaukee Brewers 136 utkání, pálil .256 a odpálil jedenáct homerunů. V únoru 2026 po příchodu do Boston Red Sox popisoval, že mu středoškolský wrestling pomohl osvojit si nízký obranný postoj, jehož přirozeně využívá při fieldingu. Manažer Alex Cora připomněl také Durbinovu schopnost okamžitě vstát po pádu na zem. Tento praktický detail navazuje na starší Hirookovu práci s prvním krokem a stabilitou obranného postoje. [117]

Přechod od individuální výuky k širšímu tréninkovému repertoáru dokládá Bo Bichette (1998–). Kanadský reprezentační shortstop, který se prosadil v Toronto Blue Jays, začal koncem listopadu 2023 zařazovat thajský box do programu spolu s plaváním a pilates. V březnu 2024 jej pro The Canadian Press popsal jako jednu z psychicky nejnáročnějších věcí, které vyzkoušel. Zdůrazňoval velký objem kardiovaskulární práce i požadavek překonat hranici vlastního pohodlí. Zpráva zachycuje osobní zkušenost s přípravou v období po zdravotních problémech, kdy hledal nové formy kondice a práce s dolními končetinami. [119]

Americký slugger Khris Davis (1987–), syn mexické matky, v rozhovoru pro La Vida Baseball z 12. srpna 2019 vzpomínal na mimosezonní boxování. Začal s jednoduchým nácvikem úderů do rukavic a postupně si uvědomil, že má přínos pro koordinaci ruky a oka. Jeho poznámka:

„I train at a boxing gym because I can get locked in there, and there are a lot of similarities between the sports.“

Český překlad: „Trénuji v boxerské tělocvičně, protože se tam dokážu naprosto soustředit a mezi oběma sporty vidím řadu podobností.“

Davisův výrok zní odlehčeně, za ním však stojí klasický baseballový problém: načasovat pohyb paže vůči rychle se blížícímu cíli. Davis se současně vracel ke svému dětství v Mexiku, kde trénoval odpalování na kamíncích či fazolích pomocí násady od koštěte. [120]

Z Venezuely pochází catcher Francisco Cervelli (1986–), v MLB známý především působením za Yankees a Pittsburgh Pirates. V prosinci 2018 zveřejnil společně s venezuelským fotbalistou Josefem Martínezem video pohybového tréninku označovaného v médiích jako capoeira. Dobový článek španělského deníku AS zachytil cvičení a MLB.com o několik týdnů později psalo o Cervelliho nezvyklých pohybových lekcích včetně nízkých postojů a práce s míčky. U Cervelliho máme tedy doložený samotný trénink a širší orientaci na mobilitu a volný pohyb; jeho vlastní výklad konkrétního vlivu capoeiry na catching či odpalování ale v dostupném materiálu schází. [121, 123]

Také kubánské případy ukazují, jak se boxování objevuje v přípravě profesionálních hráčů, byť často jen v podobě krátkých veřejných záznamů. Aroldis Chapman (1988–), hvězdný kubánský nadhazovač, během pandemického přerušení v dubnu 2020 zveřejnil videa boxerského tréninku s těžkým pytlem. Luis Robert Jr. (1997–), kubánský outfielder Chicago White Sox, zase v lednu 2023 publikoval záběry z přípravy na World Baseball Classic zahrnující boxerské pohyby. U obou jde o doložení formy kondičního tréninku; z těchto krátkých zpráv zatím nemáme jejich vlastní rozbor transferu do nadhozu nebo švihu. [124, 125]

Pozoruhodný současný příklad přímého propojení bojových umění s profesionálním baseballem představuje Cameron Shayne (1971–), americký učitel bojových umění a pohybový specialista, který v roce 2025 působil u Philadelphia Phillies jako trenér mobility a pohybové přípravy (movement coach). Jeho více než třicetiletá zkušenost zahrnuje několik odlišných bojových disciplín. Již v šestnácti letech získal černý pás v olympijském taekwondu (태권도; 跆拳道), v němž roku 1992 dosáhl 5. danu. V roce 2003 získal 3. dan v japonském Jóšúkai karate-dó (養秀会空手道; Yōshūkai karate-dō) a roku 2022 také černý pás v brazilském jiu-jitsu (ブラジリアン柔術), který mu udělili uznávaní představitelé této disciplíny Alexandre „Xande“ Ribeiro a Rafael Lovato Jr. Během své kariéry studoval rovněž pod vedením legendárního Ricksona Gracieho. Jeho trenérská činnost zahrnovala spolupráci s řadou vrcholových sportovců, mezi nimiž byli bývalý mistr světa v boxu Sugar Ray Leonard, trojnásobná olympijská vítězka v plážovém volejbalu Kerri Walsh Jenningsová nebo profesionální zápasníci MMA Sean O'Malley a Gilbert Burns. [137, 171]

Na základě dlouholetých zkušeností vytvořil roku 2001 vlastní pohybový systém Budokon (武道魂; Budokon). Jeho název vznikl spojením japonských znaků bu (武; boj či válečnictví), dó (道; cesta) a kon (魂; duch), které Shayne interpretuje jako „cesta ducha bojovníka“. Nejde o tradiční bojové umění, ale o moderní systém propojující techniky karate, taekwonda, brazilského jiu-jitsu a MMA s jógou, kalistenikou, mobilitou a pohybem inspirovaným zvířaty. Významnou součástí výuky jsou plynulé přechody mezi různými polohami těla, práce v nízkých postojích, lezení po čtyřech končetinách a pohybové sekvence vycházející z boje na zemi. Cílem není pouze rozvoj svalové síly nebo flexibility, ale především schopnost koordinovat jednotlivé části těla, kontrolovat jejich vzájemné postavení a bezpečně zvládat neobvyklé pohybové situace. [137, 171]

Shayneho první přímou spoluprací s profesionálním baseballem byl individuální trénink vnějšího polaře Nicka Castellanose (1992–). Castellanos se o brazilské jiu-jitsu zajímal již od roku 2022 a prostřednictvím sociálních sítí postupně objevil Shayneovy pohybové metody. Zaujala ho především schopnost tehdy třiapadesátiletého instruktora pohybovat se s mimořádnou lehkostí a plynulostí. Shaynea proto osobně kontaktoval a během zimní přípravy před sezonou 2025 s ním absolvoval šestitýdenní individuální program ve svém domě na jižní Floridě. Jejich spolupráce následně upoutala pozornost Morgana Gregoryho, ředitele silové a kondiční přípravy Phillies, který jeden z tréninků osobně navštívil. Se souhlasem klubového vedení byl Shayne poté pozván na jarní soustředění prvního týmu. [136]

Od konce února do poloviny března 2025 vedl Shayne šestitýdenní program v tréninkovém komplexu Carpenter Complex v Clearwateru na Floridě. Jeho cvičení se výrazně odlišovala od tradiční baseballové rozcvičky. Hráči se pohybovali po zemi v různých podporech, přecházeli mezi nízkými dřepy, kleky a pozicemi na všech čtyřech končetinách a pracovali s rotací trupu, rovnováhou a koordinací pohybů. Namísto izolovaného protahování jednotlivých svalových skupin se Shayne zaměřoval na plynulé pohybové sekvence, při nichž současně spolupracovalo několik kloubů a svalových řetězců. Cvičení měla připravit organismus na následnou sportovní zátěž a rozvíjet schopnost bezpečně kontrolovat pohyb i v méně obvyklých polohách. Přestože byla účast dobrovolná, podle reportáže Phillies Nation ze 4. října 2025 se do programu zapojilo více než 85 % hráčů zahajovací soupisky Phillies. [136]

Mezi účastníky byli také nadhazovač Aaron Nola (1993–), catcher J. T. Realmuto a německo-americký vnější polař Max Kepler (1993–). Nola vysvětloval, že již po pěti až patnácti minutách Shayneových cvičení se cítil připraven na házení, odpalování nebo běh. Zdůrazňoval přitom význam zachování celkové atletičnosti, kterou mohou nadhazovači postupně ztrácet v důsledku úzce specializované přípravy. Realmuto naopak v některých pohybových sekvencích rozpoznával principy známé ze svého dřívějšího zápasnického výcviku. Podle jeho slov mu cvičení pomáhala lépe vnímat možnosti vlastního těla a bezpečněji zaujímat pozice, s nimiž se při běžném tréninku nesetkával. [136]

Zvlášť zajímavé svědectví poskytl Max Kepler, který Shayneovu metodu spontánně přirovnal k tchaj-ťi čchüan (太極拳; taijiquan). Zaujala ho především plynulá návaznost jednotlivých pohybů, při nichž jedna poloha přirozeně přecházela v další. V rozhovoru vysvětloval, že mu tento způsob přípravy umožnil poznat vlastní tělo z nové perspektivy a uvědomit si pohybové možnosti, kterým dříve nevěnoval pozornost. Přiznával zároveň, že se Shayneovou metodou teprve začíná a rád by se jí věnoval i nadále. Jeho vyjádření je z hlediska této studie pozoruhodné zejména tím, že podobnost s čínským bojovým uměním rozpoznal samotný profesionální baseballista, nikoli až dodatečná odborná interpretace. [136]

Shayne označoval za jeden z hlavních cílů své práce dlouhodobé udržení pohybových schopností profesionálních sportovců. V případě Phillies, jejichž soupiska zahrnovala řadu zkušených hráčů, považoval za důležité nejen připravovat tělo na bezprostřední výkon, ale také rozvíjet jeho odolnost a pohybovou všestrannost v průběhu dlouhé baseballové sezony. Přestože nelze objektivně prokázat, že jeho metoda přímo zlepšila výsledky mužstva nebo snížila počet zranění, samotné zařazení podobného programu do organizované přípravy klubu MLB představuje významný doklad postupného pronikání pohybových principů bojových umění do profesionálního baseballu. [136, 137]

Hoefling a Shayne tak představují dva historicky odlišné, ale pozoruhodně příbuzné příklady. První přinesl do baseballu zkušenosti s okinawským tomari-te (泊手) a čínským systémem Wing Woo Gar, zahrnujícím prvky šaolinských i vnitřních bojových škol. Druhý o několik desetiletí později představil profesionálním hráčům moderní syntézu jiu-jitsu, karate, taekwonda a dalších pohybových disciplín. V obou případech se na úroveň MLB dostal učitel, jehož původní odborné prostředí leželo mimo baseball a který dokázal nabídnout odlišný pohled na lidský pohyb. Pozoruhodná je rovněž skutečnost, že oba působili u stejné organizace — Philadelphia Phillies. Zatímco Hoefling představuje jednu z historických cest pronikání asijských bojových umění do amerického baseballu, Shayne dokládá jejich současné využití v podobě systematické pohybové přípravy profesionálních hráčů. [131, 136, 154–156]

Odlišný typ přenosu představuje John Baker (1981–). Bývalý catcher MLB se po konci hráčské kariéry roku 2015 začal věnovat brazilskému jiu-jitsu a postupně se v něm stal držitelem hnědého pásu. Zároveň vstoupil do baseballových operací Chicago Cubs, působil jako koordinátor mentální přípravy a později vedl hráčský rozvoj v Pittsburgh Pirates. V červnovém rozhovoru pro podcast Learning to Fight (2026) podrobně vysvětloval, proč má profesionální trénink hráčů vytvářet situace podobné skutečné hře: sportovec se učí proti živé reakci, zkouší různé možnosti řešení a postupně rozvíjí schopnost rozhodovat se za proměnlivých podmínek. [146, 147]

Baker otevřeně porovnával nácvik v jiu-jitsu, v němž partner aktivně odporuje, s běžnými baseballovými drily. Důraz přenášel na kvalitu učebního prostředí, výběr podnětů a prostor pro samostatné řešení. Nevyučoval hráče Cubs či Pirates zápasit na zemi; přenesl do profesionálního baseballového vývoje způsob, jak přemýšlet o osvojování dovedností pod tlakem. Pro naši studii je jeho případ zajímavý právě touto proměnou role: člověk, který strávil celý život ve vrcholovém baseballu, začal po kariéře intenzivně studovat bojové umění a postupně mezi oběma prostředími hledal společné principy. [146, 147]

Bojovým uměním se dlouhodobě věnoval také Walt Weiss (Walter William Weiss; 28. listopadu 1963–), bývalý americký shortstop, vítěz World Series z roku 1989 s Oakland Athletics a pozdější manažer Colorado Rockies a Atlanta Braves. S bojovým výcvikem začal již v mládí, kdy se věnoval především taekwondu (태권도; 跆拳道), v němž později získal černý pás. V průběhu hráčské kariéry postupně rozšiřoval své zkušenosti také o brazilské jiu-jitsu (柔術), thajský box (มวยไทย; Muay Thai) a další disciplíny smíšených bojových umění (Mixed Martial Arts; MMA). Na rozdíl od řady baseballistů, kteří bojové sporty objevili teprve po ukončení profesionální kariéry, Weiss jejich výcvik využíval již během aktivního působení v MLB. V rozhovoru pro agenturu Associated Press z 13. března 2015 výslovně uvedl, že bojová umění tvořila součást jeho kondiční přípravy pravděpodobně po celou druhou polovinu hráčské kariéry a že po jejím skončení v roce 2000 se jim věnoval ještě intenzivněji. [151, 173]

Významnou osobností jeho bojového výcviku byl americký instruktor Clarence Thatch, někdejší úspěšný kickboxer a držitel 4. danu v Enšin karate (円心空手; Enshin karate), moderním japonském plnokontaktním systému založeném Džókem Ninomijou (二宮城光; Jōkō Ninomiya; 1954–). Thatch patřil k průkopníkům amerického prostředí MMA a vedl tréninkové centrum 3D Martial Arts v Coloradu, kde propojoval karate, kickbox, Muay Thai, box, zápas a techniky boje na zemi. Weiss pod jeho vedením trénoval společně s aktivními zápasníky a vyzkoušel si také kontaktní zápasení v kleci, přestože nikdy nenastoupil k doloženému profesionálnímu zápasu MMA. Nešlo tedy pouze o využívání několika úderových cvičení jako doplňku baseballové kondiční přípravy, ale o dlouhodobý zájem o samotné bojové disciplíny, jejich techniku a metodiku výcviku. [151, 174, 175]

Zvlášť zajímavé je, že Weiss své zkušenosti později promítl také do práce baseballového manažera. V březnu 2015 pozval na jarní soustředění Colorado Rockies bývalého šampiona UFC Georgese St-Pierra (1981–), jednoho z nejúspěšnějších představitelů moderního MMA. Kanadský zápasník během přibližně devadesátiminutového setkání s hráči hovořil především o psychické přípravě, soutěžní mentalitě a schopnosti zachovat koncentraci pod tlakem. Weiss následně zdůrazňoval, že právě psychická odolnost a správné nastavení mysli mohou sportovci poskytovat významnou výhodu nad soupeřem. Přestože dostupné prameny nepopisují konkrétní baseballovou techniku, kterou by Weiss převzal z bojových umění a systematicky vyučoval svým hráčům, jeho případ dokládá dlouhodobé využívání bojového výcviku během profesionální hráčské kariéry a pozdější vědomé zprostředkování zkušeností špičkového zápasníka MMA baseballovému mužstvu. [151, 173]

Při hodnocení jednotlivých příběhů je ovšem nezbytné rozlišovat mezi tím, co o významu bojových umění vypovídali samotní hráči, a tím, jak jejich trénink interpretovali novináři nebo pozdější autoři. Barry Larkin, Adrián González či Joe Ryan poskytli vlastní vysvětlení, jakou souvislost spatřovali mezi bojovým výcvikem a baseballovou přípravou. U dalších sportovců máme k dispozici pouze dobové reportáže, fotografie, videozáznamy nebo obecné informace o kondičním tréninku. Takové prameny mohou spolehlivě potvrdit, že se určitý hráč boxu či jinému bojovému sportu věnoval, samy o sobě však ještě nedokazují, že jeho technické principy vědomě využíval při odpalování, nadhazování nebo práci v poli. Právě toto rozlišení umožňuje rekonstruovat historické vztahy mezi bojovými uměními a baseballem přesněji než pouhým shromažďováním fotografií profesionálních hráčů s boxerskými rukavicemi.

Při společném posouzení doložených výpovědí se přesto objevuje několik opakujících se témat. Prvním je práce dolních končetin a vytváření síly při kontaktu se zemí, která má zásadní význam jak pro úderové techniky bojových sportů, tak pro baseballový odpal nebo nadhoz. Druhým je časování a koordinace pohybu, při nichž musí jednotlivé části těla spolupracovat ve správném pořadí a bez zbytečných prodlev. Třetí oblast představuje uvolnění nadbytečného svalového napětí, které umožňuje provádět rychlé a výbušné pohyby plynuleji. Čtvrtou společnou oblastí je psychická připravenost, zahrnující koncentraci, kontrolu emocí, schopnost zvládat únavu a zachovat rozvahu v rozhodujících okamžicích utkání. U některých hráčů přitom bojový výcvik zasahoval pouze do jedné z těchto oblastí, zatímco jiní jej chápali jako komplexnější součást své sportovní přípravy.

Tyto souvislosti samy o sobě neznamenají, že moderní baseball přejímá techniky konkrétních bojových škol. Mnohé biomechanické principy jsou společné různým sportovním disciplínám a jejich podobnost nemusí být výsledkem přímého historického vlivu. Pozoruhodné však je, že se v amerických hráčských výpovědích opakovaně setkáváme s myšlenkami, které jsme již zaznamenali při studiu japonských baseballistů. Enomoto, Ó nebo Hirooka kladli důraz na správné držení těla, rovnováhu, uvolnění a schopnost provést rozhodující pohyb bez nadbytečného úsilí. Podobně někteří američtí hráči prostřednictvím boxu, karate či dalších bojových disciplín hledali způsob, jak lépe koordinovat tělo a dosáhnout rychlého, přesného a účinného pohybu. Nejde nutně o totožné metody, ale v některých případech o překvapivě blízké praktické zkušenosti.

Významný rozdíl mezi japonským a americkým prostředím spočívá především ve způsobu, jakým jsou tyto zkušenosti vysvětlovány a předávány. Japonská tradice využívá pojmy ki (気／氣), tanden (丹田) nebo seika no itten (臍下の一点), které vycházejí z konkrétního kulturního a filozofického prostředí a v některých doložených případech také z přímé výuky uznávaných učitelů bojových umění. Američtí a latinskoameričtí hráči naproti tomu zpravidla hovoří o koordinaci, rovnováze, přenosu síly, mechanice švihu, regeneraci nebo mentálním tréninku. Odlišná terminologie ovšem nemusí vždy znamenat zásadně odlišnou pohybovou zkušenost. Když Sadaharu Ó čekal na zastavení proužku papíru, když Bubba Crosby vysvětloval význam uvolněného úderu nebo když Yan Gomes pracoval na rychlém přechodu z dřepu do přihrávky, setkáváme se s rozdílnými projevy snahy o přesnější kontrolu vlastního těla. Tyto příklady však nelze bez dalšího považovat za důkaz totožného původu jejich tréninkových metod.

Právě zde vystupuje do popředí podstatný historický rozdíl. V americkém a latinskoamerickém baseballu nacházíme řadu jednotlivců, kteří bojové sporty využívali jako doplněk kondiční přípravy, prostředek rozvoje koordinace nebo zdroj nové pohybové zkušenosti. V některých případech, například u Philadelphia Phillies, se tyto metody dokonce staly součástí organizovaného klubového tréninku. Japonský případ je však mimořádně zajímavý tím, že u některých hráčů můžeme sledovat nejen praktické využívání bojových technik, ale také konkrétní učitelské linie, předávání filozofických konceptů a dlouhodobé hledání vztahu mezi tělesným pohybem a vnitřním stavem člověka.

Americké příklady tedy původní otázku po vlivu asijských bojových umění na japonský baseball nijak neoslabují. Naopak poskytují širší srovnávací rámec, díky němuž můžeme lépe rozlišit obecné principy sportovní biomechaniky od historicky doloženého přenosu konkrétních metod a myšlenek. Zatímco podobnost pohybových principů může vznikat nezávisle, společný učitel, konkrétní výuková metoda nebo převzetí odborné terminologie již představují podstatně silnější doklady skutečného historického propojení. Právě na tomto rozlišení stojí další úvaha o významu pojmů hara (腹) a ki (気／氣) v japonské baseballové tradici. [5, 9, 57, 64, 95, 105, 110]

Srovnání japonských svědectví s americkými a latinskoamerickými rozhovory otevírá ještě jednu otázku: jaký jazyk má dnešní elitní sportovec k dispozici, chce-li popsat neobvyklou vnitřní zkušenost? Enomoto mohl v japonském rozhovoru říci, že zachycuje míč v seika tanden (臍下丹田). Ó mohl bez většího vysvětlování hovořit o meči, zenu a ki (気／氣). Crosby popisoval uvolnění, Hunter pozornost pod tlakem, Larkin techniku úderu a Ryan přenos energie. Jejich výpovědi nyní můžeme číst vedle sebe jako součást širších dějin tělesného mistrovství. [1, 7, 99, 110, 112]

Rozdíl mezi slovníky má i dějinnou hloubku. V Evropě a Americe se japonská bojová umění po druhé světové válce často představovala prostřednictvím exotizujících zkratek: zenu, samurajské disciplíny a tajemné energie. Když se o ki (気／氣) začalo mluvit při baseballu, dostalo se do prostředí, které bylo zvyklé hodnotit hráče podle pálkařského průměru, výkonu paže a později stále přesnějších dat. Spojení neobvyklého jazyka s mimořádně konkrétními baseballovými výsledky muselo působit zvláštně. Je příznačné, že právě z takového rozhraní pochází Roigova poznámka, jež celé toto pátrání zahájila. [1, 36, 37]

Výraz ki (気／氣) má v japonských bojových uměních svou vlastní historii a výklad. V Tóheiho pojetí se seika no itten (臍下の一点) stává bodem sjednocené pozornosti, zatímco ki (気／氣) představuje rozšíření této stability do okolního jednání. V takové tradici by proto samotné soustředění na spodní část břicha bylo jen jedním prvkem výuky. Když Arakawa u Enomota mluvil o tom, že technika už byla přítomná, avšak chybělo ki (気／氣), přesně ukázal rozdíl mezi mechanickým provedením a stavem, v němž je celý člověk připraven působit. Podobně Hirooka spojoval „dobré ki“ s přesvědčivostí a klidem hráče ve střetu. [5, 9, 18–20]

Zvláštní místo mezi americkými svědectvími zaujímá Shawn Green (Shawn David Green; 10. listopadu 1972–), někdejší pálkař Toronto Blue Jays a Los Angeles Dodgers, který během kariéry v MLB zaznamenal 2 003 hitů a 328 homerunů. V roce 2011 vydal společně s Gordonem McAlpinem knihu The Way of Baseball: Finding Stillness at 95 MPH, v níž podrobně popsal svůj dlouhodobý zájem o východní filozofii, meditaci a jejich praktické využití při odpalování. Již během středoškolských studií se začal zajímat o zenový buddhismus a taoismus, především prostřednictvím četby knih Zen and the Art of Motorcycle Maintenance od Roberta M. Pirsiga, Zen in the Art of Archery od Eugena Herrigela a Way of the Peaceful Warrior od Dana Millmana. Tyto myšlenky postupně ovlivňovaly jeho přístup nejen k baseballu, ale také k vlastnímu životu. [148–150]

Pro tuto studii je však zvlášť důležitá skutečnost, že Green nezůstal pouze u teoretického studia východní filozofie. Během zimní přípravy před sezonou 1997 navštěvoval malé dódžó v kalifornském Newport Beach, kde se věnoval čchi-kungu (氣功; qìgōng), tradiční čínské disciplíně propojující dechová, pohybová a meditační cvičení. Učil se vědomě regulovat dech, nadechovat nosem a vydechovat ústy a pracovat s tradiční představou čchi (氣; qì), tedy životní energie v čínské filozofii a bojových uměních. Výcvik na něj působil především svým zklidňujícím účinkem a postupně se učil rozpoznávat změny vlastního tělesného i psychického stavu. Přestože se mu kvůli náročnému programu jarní baseballové přípravy nepodařilo v pravidelném cvičení pokračovat, tato zkušenost se později ukázala jako důležitá pro jeho vlastní tréninkovou metodu. [148, 172]

K rozhodujícímu obratu došlo během sezony 1997, kdy se po konfliktu s trenéry Toronto Blue Jays začal samostatně věnovat odpalování míčů ze stojanu do sítě. Původně jednoduchý technický dril se mu po několika dnech proměnil v pravidelnou meditativní praxi. Míč pokládal na stojan vždy stejným způsobem, soustředil se na zvuk úderu a následného kontaktu míče se sítí a vědomě koordinoval dýchání s jednotlivými fázemi pálkařského švihu. Při pokládání míče na stojan se nadechoval, během zaujetí pálkařského postoje krátce zadržoval dech a při samotném švihu vydechoval. Po přibližně patnácti opakováních podle vlastního popisu začínal pociťovat zklidnění mysli a rostoucí plynulost pohybu. Postupně přestával přemýšlet o jednotlivých technických detailech, předchozích neúspěších či očekávaném výsledku a soustředil se pouze na právě prováděnou činnost. [148–150]

Ve své knize vzpomíná, že přibližně po dvaceti trénincích ze stojanu začal rozpoznávat stejný stav vnitřního zklidnění, který několik měsíců předtím zažíval při cvičení v Newport Beach. Zatímco při čchi-kungu meditoval převážně vsedě nebo vestoje, nyní se mu obdobného stavu dařilo dosahovat prostřednictvím dynamického baseballového pohybu. Jeho pálkařský trénink se tak postupně stal formou meditace v pohybu, při níž samotné opakování techniky, rytmus dechu a soustředění pozornosti vytvářely předpoklady pro stále přirozenější provedení švihu. Green si uvědomoval, že techniku, kterou během dlouhých let již dokonale zvládl, nemusí v okamžiku odpalu vědomě kontrolovat. Naopak dospíval k přesvědčení, že nadbytečné přemýšlení může narušovat její plynulost. [148, 172]

V rozhovoru pro Star Tribune z 12. června 2011 Green vysvětloval, že podstatou jeho metody bylo především ztišení mysli a úplné soustředění na přítomný okamžik. Stejné principy popsal také v rozhovoru pro MLB.com, kde uvedl, že původně obyčejné odpalování ze stojanu se stalo meditativní činností, která jej provázela po zbytek hráčské kariéry. Postupně tak přestal považovat baseballový trénink pouze za prostředek zdokonalování techniky a začal jej chápat také jako způsob kultivace pozornosti, psychické rovnováhy a schopnosti zachovat vnitřní klid bez ohledu na okamžité výsledky. [148–150]

Z hlediska této studie je významné rovněž propojení Greenova výcviku s tradiční čínskou představou tan-tchienu (丹田; dāntián), zejména jeho spodní oblasti sia tan-tchien (下丹田; xià dāntián), která zaujímá důležité místo v mnoha školách čchi-kungu. Jde o pojetí úzce související s japonským tanden (丹田) a širším konceptem hara (腹), v němž je oblast břicha chápána jako významné centrum tělesné stability, dechu a soustředění. [172]

Na základě výše uvedených svědectví se osobně domnívám, že právě Shawn Green se ze všech zde popsaných amerických baseballistů nejvíce přiblížil japonskému pojetí hara, přinejmenším svými tréninkovými postupy. Jeho zkušenost totiž přesahuje běžné využívání bojových sportů pro rozvoj síly, koordinace nebo kondice. Podobně jako u Kihačiho Enomota, Sadaharu Óa nebo Tacuróa Hirooky zde nacházíme důraz na vědomé dýchání, soustředění, dlouhodobé opakování techniky, odstranění zbytečného svalového i psychického napětí a dosažení stavu, v němž může dokonale osvojený pohyb probíhat přirozeně, bez rušivého vědomého úsilí. Za zvlášť přesvědčivou považuji skutečnost, že Green sám rozpoznal souvislost mezi předchozím výcvikem čchi-kungu a meditativním stavem, kterého později dosahoval při odpalování. Přestože nemáme doloženo jeho přímé studium některé z japonských škol pracujících s konceptem hara, podobnost jeho vlastní tréninkové zkušenosti s metodami japonských baseballistů je podle mého názoru natolik výrazná, že si zaslouží zvláštní pozornost. Nejde přitom pouze o podobnost výsledného pohybu, ale především o podobnost samotného způsobu, jakým se hráč prostřednictvím každodenního cvičení snažil dosáhnout jednoty tělesného pohybu, dechu a mysli. [148–150]

Ve vědeckém prostředí se tyto prožitky zkoumají jiným postupem. Psycholog Rob Gray ukázal, že zkušení pálkaři mohou při přehnané pozornosti k vlastnímu švihu ztrácet přesnost, zatímco začátečníci naopak někdy vědomé sledování techniky potřebují. Metaanalýza výzkumu flow z roku 2021 našla napříč sportovními úlohami souvislost mezi popisovaným stavem plynutí a výkonem. Výzkum zde poskytuje užitečné poznatky o pozornosti, automatizaci a zkušenosti vrcholného výkonu; tradiční pojem ki (気／氣) však neleží na stejné úrovni jako měřená sportovně-psychologická proměnná. [34, 35]

Ve škole šinšin tóicu aikidó (心身統一合氣道) je výuka ki (気／氣) založena na čtyřech vzájemně souvisejících principech: sjednocení pozornosti v bodu pod pupkem, plném uvolnění, přirozeném rozložení váhy a rozšíření ki (気／氣). Význam tanden (丹田) tak nelze v rámci tohoto učení oddělit od celkové práce s myslí a tělem. Historik zde sleduje konkrétní jazyk učitele a jeho praxi; sportovní psycholog může na témže příkladu zkoumat pozornost, svalovou koordinaci a reakce na tlak. Každá z těchto perspektiv má vlastní metody, ale obě mohou přispět k porozumění dochovanému svědectví. [5, 20, 24]

Zajímavé je podívat se na jazyk, kterým se ki (気／氣) v americké baseballové publicistice skutečně představovalo. Thomas Boswell ve Washington Post v lednu 1985 psal o Óově tréninku, o jeho meči, aikidó (合気道) i ki (気／氣). Text ukazuje opravdový zájem, ale zároveň používá lehce ironický, místy exotizující tón: tradiční japonské vysvětlení je zde jednou představeno jako fascinující možnost a vzápětí jako něco, co může americkému publiku připadat podivné. Taková ambivalence představuje konkrétní historickou stopu recepce ki (気／氣) mimo Japonsko. Rozdíl mezi uznáním výsledku a odstupem od hráčova vlastního slovníku může být i východiskem pro výzkum současných rozhovorů s elitními sportovci. [36]

Právě zde se nabízí otázka, která zasluhuje další historický výzkum. Americký hráč, jenž by zažil stav podobný Enomotovu, může dnes svou zkušenost popsat jako zone, „slow motion“ nebo mimořádné soustředění; japonské výrazy ki (気／氣) či hara (腹) by pro něj mohly znít cize. Je možné, že někteří sportovci o podobných prožitcích mluví zdrženlivěji z obavy, aby jejich svědectví nepůsobilo nevědecky nebo směšně. Biancalanova vzpomínka současně dokládá, že změněné vnímání času či zdánlivě bezpracný pohyb mají své místo i v americkém baseballovém vyprávění. [33, 36]

Pro budoucí bádání je možná nejzajímavější zkoumat samotný přechod mezi dvěma slovníky. V první polovině dvacátého století se vyprávělo o ki (気／氣), těžišti a neotřesitelné mysli; dnes se hovoří o vnitřní a vnější pozornosti, optimalizaci pohybu a stavu plynutí. V obou případech je pozoruhodné, že ten nejúspěšnější pohyb může být pro sportovce vnímaný jako nejméně násilný a nejméně vědomě řízený. Zda jde o různá vyjádření téhož lidského prožitku, nebo o několik příbuzných stavů, je otevřená otázka, kterou právě spojení historických pramenů s dnešním výzkumem umožňuje přesněji formulovat.

Vědecký jazyk popisuje změněné stavy pozornosti a motorickou automatizaci jinými prostředky než tradiční školy. Příkladem může být právě Takahašiho práce, která kombinuje rozhovor s hráčem, pohybovou analýzu a praktickou metodiku. Příběhy o ki (気／氣) či hara (腹) přitom zůstávají historickými záznamy zkušenosti, s níž moderní výzkum zachází prostřednictvím testovatelných otázek. [53, 91]

Překvapivé je, že téma už před naším pátráním zpracovávali i autoři, jejichž texty nejsou běžně citovány v baseballové publicistice. Antropolog William W. Kelly publikoval roku 1998 kapitolu Learning to Swing: Oh Sadaharu and the Pedagogy and Practice of Japanese Professional Baseball, která zkoumá Óův vztah k Arakawovi a výuku techniky v japonském kulturním prostředí. Spisovatel Mick Cochrane napsal samostatnou esej Baseball as Spirit Discipline: The Autobiography of Sadaharu Oh (datum prvního zveřejnění se nepodařilo ověřit), soustředěnou na Óovu duchovní a sportovní cestu. Oba texty tvoří přímé předchůdce jedné z linií této studie. [83, 84]

Z širšího historického hlediska je podstatný článek Thomase Blackwooda Bushidō Baseball? Three ‘Fathers’ and the Invention of a Tradition (Social Science Japan Journal, 2008). Ukazuje, jak se jazyk baseballu coby „cesty“ utvářel prostřednictvím konkrétních škol, učitelů a institucí. Novější studie Gabrieleho Morgantiho a kolegů (Sport in Society, 2024) zkoumá historické a sociokulturní podmínky utváření baseballových dovedností a přímo pracuje s podobností drilu švihu a suburi (素振り) v kendó (剣道). [85, 86]

Japonská historiografie má vlastní důležitou linii. Jasuhiro Sakaue (坂上康博; Yasuhiro Sakaue) v roce 2021 znovu otevřel otázku, jak se moderní sport v Japonsku proměňoval pod vlivem ideálů bušidó (武士道; bushidō) a bojových umění. Jasuhide Kanazaki (金﨑泰英; Yasuhide Kanazaki) už roku 2012 zkoumal historické proměny duchovní výchovy ve studentském baseballu. Jasufumi Suzuki (鈴木康史; Yasufumi Suzuki; 2016) analyzoval napětí mezi hrou, zábavou a „posvátnou“ disciplinovaností v baseballu období Meidži. Tyto studie představují dobové a institucionální pozadí jednotlivých hráčských svědectví. [87, 88, 89]

Za zmínku stojí také akademická práce z roku 1996 věnovaná „center awareness“, tedy vědomému vztahu ke středu těla. Její autor navazoval na japonské pojetí tanden (丹田) ve výcviku, umění a sportu. Pro naši otázku je důležitá zejména tím, že ještě před rozmachem dnešních datových systémů hledala souvislosti mezi tradičním tělesným jazykem a současným trenérstvím. [90]

Nejbližší experimentálnímu porovnání se však dostal právě Keizó Takahaši. Ve zprávě KAKENHI nezůstal u obecného obdivu ke starým metodám: zaznamenal vlastní Kuwatovo svědectví, sestavil konkrétní tréninkový postup a testoval jej při nadhazování. Na univerzitě se současně věnoval také čínské škole Chan-š' i-čchüan (韓氏意拳). Proto je jeho práce pro tuto studii obzvlášť významná: dokládá, že část japonské vědy se tradičními bojovými principy systematicky zabývá a že při jejich použití rozlišuje subjektivní zkušenost od měřitelného výkonnostního účinku. [53, 54, 71, 91]

Z nových pramenů tedy vzniká trojí obraz. Jednu linii tvoří příběhy hráčů o změněném vnímání, klidu a spontánní akci. Druhou přímé vazby mezi učiteli bojových umění a profesionálními kluby. Třetí představují historické a sportovněvědní studie, které postupně překládají tradiční slovník do kategorií pedagogiky, motorického učení a biomechaniky. Právě jejich setkání činí téma historicky bohatým. [53, 83, 86, 90]

Původní Roigova poznámka z knihy o skautingu se po prostudování japonských pramenů ukazuje jako mnohem významnější, než se na první pohled zdálo. U Enomota máme doloženu přímou výuku aikidó (合気道), Arakawův důraz na ki (気／氣) i hráčovo svědectví o mimořádném stavu odpalování. U Óa nacházíme dlouhodobou práci s mečem, Tóheiho výuku a kariéru mimořádné velikosti. U Inaa se podobný jazyk objevuje na nadhazovacím kopci; u Hirooky a Mizutaniho vstupuje ki (気／氣) do obrany, běhu a každodenní klubové rutiny. [5–23]

Nejcennější na tomto historickém průsečíku není možnost postavit jednou provždy rovnítko mezi slovo hara (腹) a současný pojem flow. Podstatnější je existence konkrétní vývojové linie: trenér vede hráče do dódžó (道場), učitel jej seznamuje s ki (気／氣) a tanden (丹田), hráč odchází zpět na baseballové hřiště a pokouší se tuto zkušenost převést do odpalu či obrany. O několik desetiletí později další učitel téže školy pracuje s perspektivními hráči americké organizace. Tato linie je historicky dohledatelná a otevírá mnohem širší otázku, jak se napříč kulturními prostředími předává mistrovství pohybu. [5, 9, 18, 24, 25]

Zcela novou perspektivu dává pokračování Tóheiho výuky u Dodgers, Padres a dalších profesionálních organizací. Dokládá, že tato tradice nezůstala jen historickou kapitolou japonského baseballu. Vedle ní dnes existují svědectví amerických hráčů o zone a zpomaleném čase i současné postupy biomechaniky a mentální přípravy. Jednotlivé prameny tak vytvářejí řadu konkrétních dotyků mezi světem bojových umění a světem baseballu. [24–36]

Americká a latinskoamerická svědectví přidávají třetí důležitý typ pramene: vlastní výpovědi sportovců, kteří v bojových disciplínách našli konkrétní pohybovou nebo mentální inspiraci. Od boxu Barryho Larkina přes judo Tommyho Huntera až po práci s nohama u Ellieho Rodrígueze se opakuje motiv připravenosti, rovnováhy a správného okamžiku. V japonském prostředí navíc sledujeme přímou kontinuitu učitelů a tradiční slovník ki (気／氣); v MLB se příbuzné otázky vracejí v jazyce pohybové mechaniky a psychologie.

Některá z nich vytvářejí i přímé historické spojnice: Reggie Smith přenesl Óovu techniku meče do farmářského systému Dodgers; Ruppert Jones spojil karate přímo se sjednocením mysli a těla; Michael Lorenzen přizval ke své mechanice korejského učitele bojových umění a pohybového specialistu; Bob Boone popisoval kung-fu jako součást své profesionální životnosti. John Baker pak po kariéře MLB propojoval jiu-jitsu s teorií tréninku v organizacích Cubs a Pirates. [140–147]

Zůstává proto otázka, kterou jsem si položil při prvním čtení Roiga: může být ideál vnitřního středu, po němž usilují některé japonské školy bojových umění, naplněn v baseballu? Historie několika mimořádných japonských hráčů ukazuje, že sami takto o svém výkonu uvažovali a že je tímto směrem vedli konkrétní učitelé. Nejde o přenos exotické legendy do sportu, ale o skutečné historické setkání dvou cest k mistrovství — cest, které začínají dlouhou a náročnou přípravou a mohou se na jediný okamžik protnout v dokonale provedeném pohybu.

Při pohledu na všechny uvedené příklady se ukazuje, že vztah mezi baseballem a asijskými bojovými uměními může být mnohem hlubší než pouhá podobnost jednotlivých technik. Vedle společných principů rovnováhy, koordinace, načasování a přenosu síly se objevuje také snaha o dosažení stavu, v němž jsou tělo a mysl dokonale sladěny a pohyb probíhá přirozeně, bez nadbytečného vědomého úsilí.

Osobně se domnívám, že právě baseball má v tomto ohledu k tradičním bojovým uměním blíže než mnohé jiné kolektivní sporty. Zatímco ve fotbale, hokeji či basketbalu jsou individuální souboje součástí plynulé týmové hry, baseball je na přímém střetnutí dvou jednotlivců přímo postaven. Souboj nadhazovače s pálkařem se opakuje po celé utkání a pokaždé představuje samostatnou konfrontaci techniky, strategie, načasování a psychické odolnosti. V ostatních kolektivních sportech nacházíme srovnatelně vyhraněné situace například při penaltovém rozstřelu ve fotbale nebo samostatných nájezdech v hokeji. V baseballu však podobná konfrontace netvoří výjimku, nýbrž samotný základ hry.

Právě zde nacházím souvislost s tradičními koncepty hara (腹), ki (気／氣), tanden (丹田) či mušin (無心). Výpovědi japonských baseballistů, ale také zkušenosti amerického pálkaře Shawna Greena naznačují, že dlouholetý trénink může vést k podobným stavům hlubokého soustředění, vnitřního klidu a zdánlivě bezděčného jednání, jaké popisují mistři bojových umění. Stejně jako v bojovém střetnutí musí hráč v rozhodujícím okamžiku reagovat bez zbytečného přemýšlení a důvěřovat technice osvojované během tisíců opakování.

Možná právě v tom spočívá nejzajímavější výsledek celého mého pátrání. Baseball a bojová umění nespojuje pouze mechanika pohybu, ale také hledání okamžiku, kdy se technická dokonalost, soustředění a vnitřní klid spojí v jedinou přirozenou činnost. Paradoxně tak může být cílem tisíců vědomých opakování právě stav, kdy už člověk na samotnou techniku nemusí myslet.

Autor: Marek Loub© 2026 Marek Loub

Číselné údaje slouží k historickému zasazení jednotlivých svědectví. Uvádějí se odděleně podle ligy a vymezené kariéry nebo sezony.

H = odpaly, HR = homeruny, AVG = pálkařský průměr, G = zápasy, SO/K = strikeouty, IP = nadhozené směny, ERA = průměr obdržených doběhů, W–L = výhry–prohry, SB = ukradené mety.

1. 1
   Kevin Kerrane, Dollar Sign on the Muscle: The World of Baseball Scouting (první vydání Beaufort Books 1984; vydání Fireside 1989). Knižní pramen citované Roigovy výpovědi; přesné číslo strany z užitého vydání zbývá ověřit. Otevřít pramen ↗
2. 2
   Richard Cuicchi, „Tony Roig“, SABR BioProject. Biografie hráče a skauta; kariéra v NPB 1963–1968. Otevřít pramen ↗
3. 3
   Takie Sugiyama Lebra, Japanese Patterns of Behavior (1976). Antropologický výklad symboliky hara. Otevřít pramen ↗
4. 4
   Brian J. McVeigh, „Standing Stomachs, Clamoring Chests and Cooling Livers“, Journal of Pragmatics 26 (1996). Jazykové metafory japonského těla. Otevřít pramen ↗
5. 5
   Stanley Pranin, „Interview with Koichi Tohei, Part 2“; rozhovor z 8. 2. 1996, Aikido Journal. Přímá výpověď o výuce baseballistů. Otevřít pramen ↗
6. 6
   Peter C. Bjarkman, „Sadaharu Oh“, SABR BioProject. Životopis, technika odpalu, kariérní statistiky. [Online profil bez uvedeného data prvního zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
7. 7
   Sadaharu Oh a David Falkner, A Zen Way of Baseball (první vydání Times Books, 1984; Vintage Books 1985). Autobiografie; přenos bojových umění do odpalu. Otevřít pramen ↗
8. 8
   William W. Kelly, „Learning to Swing: Oh Sadaharu and the Pedagogy and Practice of Japanese Baseball“ (1998). Akademická rekonstrukce vztahu Ó–Arakawa. Otevřít pramen ↗
9. 9
   Hiroshi Arakawa, rozhovor „王貞治選手と榎本喜八選手の違い“, Tōyō Keizai (2010). Výslovná zmínka o ki při výuce Enomota. Otevřít pramen ↗
10. 10
    Redakce Keizaikai, „王貞治に一本足打法を伝授した名コーチ・荒川博“ (27. 12. 2016). Arakawovo vysvětlení meče, tanden a ki. Otevřít pramen ↗
11. 11
    Sports Graphic Number, č. 131 (5. 9. 1985). Enomotův výrok o zachycení míče v seika tanden. Otevřít pramen ↗
12. 12
    Mitsuyoshi Okazaki, „榎本喜八は『壊れた』と言った“ (2012). Novinářská vzpomínka na rozhovor s Enomotem z roku 1985. Otevřít pramen ↗
13. 13
    Japonská Baseball Hall of Fame, „榎本喜八“ (2016). Oficiální profil a bilance hráče. Otevřít pramen ↗
14. 14
    Seijun Ninomiya, „静の中に動がある――山田哲人と榎本喜八“ (2016). Svědectví o Enomotově „pohybu v klidu“. Otevřít pramen ↗
15. 15
    Mitsuyoshi Okazaki (2004), rozhovorové vzpomínky na Enomota a Inaa, Sports Network. Otevřít pramen ↗
16. 16
    Golden Players Club, „Kazuhisa Inao“, oficiální kariérní profil: 276 vítězství, ERA 1,98. [Online profil bez uvedeného data prvního zveřejnění.] Původní stránka již není dostupná; odkaz vede na archivní kopii (Wayback Machine). Otevřít pramen ↗
17. 17
    Seijun Ninomiya (2020), svědectví o vztahu Inaa a Enomota. Otevřít pramen ↗
18. 18
    Nikkan Sports, „万年Ｂクラスのヤクルトに“氣”吹き込み日本一“ (7. 5. 2021). Hirooka, Tohei a výuka ki. Otevřít pramen ↗
19. 19
    Nikkan Sports, „シーズン中も“氣”を注入、へそに…“ (8. 5. 2021). Hirookův výklad seika no itten a aplikace v NPB. Otevřít pramen ↗
20. 20
    Shin’ichi Tōhei a Tatsuro Hirooka, rozhovor „How to say ではなく How to do“ (2022), oficiální stránky Shinshin Toitsu Aikidō. Otevřít pramen ↗
21. 21
    Sports Graphic Number (2024), rozhovor se Shintarō Mizutanim o dechové praxi a hře v obraně. Otevřít pramen ↗
22. 22
    NPB.jp, Shintarō Mizutani, osobní statistika; Yakult Swallows 1974–1989. Otevřít pramen ↗
23. 23
    Full-Count / First-Pitch (5. 11. 2021), Kazumi Saitō a Ryōta Igarashi o tanden, uvolnění a nadhozu. Otevřít pramen ↗
24. 24
    Shin’ichi Tōhei, „第4回 臍下の一点“, JMCA (2014–2015). Přímé svědectví o 24 perspektivních hráčích Dodgers a výuce ki. Otevřít pramen ↗
25. 25
    Shin’ichi Tōhei, „落ち着き“ (1. 2. 2021). Přímá vzpomínka na tři roky výuky ki u mladých hráčů Dodgers. Otevřít pramen ↗
26. 26
    Shin’ichi Tōhei, 心と身体のパフォーマンスを最大化する「氣」の力 (2016). Katalog s kapitolami o Dodgers a Padres. Otevřít pramen ↗
27. 27
    Nikkan Sports (12. 3. 2025), „心身統一合気道・中“. Matsui, Oh, Ótani a pokračování linie ki. Otevřít pramen ↗
28. 28
    Nikkan Sports (22. 12. 2025), rozhovor s Hisanobu Watanabem a Shin’ichi Tōheiem o cvičeních ki u Seibu Lions. Otevřít pramen ↗
29. 29
    MLB.com, Sonja Chen, „Inspired by Yamamoto, Mookie adds javelin throwing to workouts“ (12. 3. 2026). Otevřít pramen ↗
30. 30
    MLB.com, oficiální statistika Šóheie Ótaniho, sezona 2024. Otevřít pramen ↗
31. 31
    Japan English Exchange Union (2024), „Shohei Ohtani and the Teachings of Nakamura Tempu“. Ohtaniho četba Unmei wo Hiraku. Původní stránka již není dostupná; odkaz vede na archivní kopii (Wayback Machine). Otevřít pramen ↗
32. 32
    Shin’ichi Tōhei, „ロサンゼルス・ドジャース“ (25. 1. 2010), autorův blog. Dobová zpráva o výuce v Dodger Stadium 11.–20. ledna 2010 a dohodě o nezveřejnění jmen účastníků. Otevřít pramen ↗
33. 33
    BallNine, „A Royal Winner: Buddy Biancalana“ (6. 11. 2020). Vzpomínka na zone a zpomalení času. Otevřít pramen ↗
34. 34
    Arizona State University, „To hit or not be hit, that is the question“ (2006). Rob Gray o vědomé kontrole švihu. Otevřít pramen ↗
35. 35
    Systematický přehled a metaanalýza „The relationship between flow states and performance“ (2021). Výzkum flow a výkonu. Otevřít pramen ↗
36. 36
    Thomas Boswell, „Oh’s Suggestions Decidedly Foreign to U.S. Hitters“, The Washington Post (12. 1. 1985). Dobová západní reakce na ki. Otevřít pramen ↗
37. 37
    Robert Whiting, The Chrysanthemum and the Bat (1977) a You Gotta Have Wa (1989); analytická recepce japonského baseballu. Otevřít pramen ↗
38. 38
    MLB.com, kariérní statistiky Mookieho Bettse, včetně sezony 2026. Otevřít pramen ↗
39. 39
    Baseball Museum of Japan, Kazuhisa Inao, biografie a kariéra 1956–1969. Otevřít pramen ↗
40. 40
    MLB.com, „Yankees Magazine: Giancarlo Stanton’s Swing“ (2024). Sean Casey o uvolnění a rytmu švihu. Otevřít pramen ↗
41. 41
    NPB.jp, statistiky Centrální ligy za rok 2015. Tetsuto Yamada: .329, 38 HR, 34 SB. Otevřít pramen ↗
42. 42
    MLB.com, Hideki Matsui – profil a celoživotní statistiky MLB. [Online profil bez uvedeného data prvního zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
43. 43
    Cayman Compass (23. 11. 1984), „Oh owes it all to a sword“. Dobový popis Óovy tiskové konference o meči a aikidó. Otevřít pramen ↗
44. 44
    Shin’ichi Tōhei, „コロラド全米講習会 指導“ (11. 7. 2010), autorův blog. Záznam o návratu k Dodgers 6. července a o třech lednových účastnících, kteří do té doby postoupili do MLB. Otevřít pramen ↗
45. 45
    Masa Ishido, Sport Culture in Japan and the Challenge of Global Processes: The Specific Case of Japanese Baseball and Labour Migration (disertační práce, Brunel University, 2006), oddíl o Sadaharuovi Óovi a cvičení s mečem; citována autobiografie Oh–Falkner 1984, s. 160–168. Otevřít pramen ↗
46. 46
    Nakamura Tempū Foundation / Tempūkai, „中村天風財団の歴史“, oficiální dějiny školy; vznik metody 心身統一法 a veřejná výuka od 8. 6. 1919. Otevřít pramen ↗
47. 47
    Nakamura Tempū Foundation, „中村天風とその足跡“, oficiální životopis Tempūa Nakamury (1876–1968). Otevřít pramen ↗
48. 48
    Shinshin Toitsu Aikido / Ki Society, „History“, oficiální dějiny Kōichiho Tōheie a jeho studia Nakamurovy metody po druhé světové válce. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
49. 49
    Kōdansha, „運命を拓く“ (Nakamura Tempū), vydavatelský záznam; první knižní vydání 20. 1. 1994, kapesní vydání 12. 6. 1998. Otevřít pramen ↗
50. 50
    Japan English Exchange Union, „Shohei Ohtani and the Teachings of Nakamura Tempu“ (2024); Ótaniho četba Nakamurovy knihy již na střední škole Hanamaki Higashi. Původní stránka již není dostupná; odkaz vede na archivní kopii (Wayback Machine). Otevřít pramen ↗
51. 51
    Igaku-Shoin, „もうひとつの動き方 — 桑田投手はいかにして武術の身体運用を取り入れたか“, 週刊医学界新聞, 31. 3. 2003; přímý rozhovor Kuwaty s fyzioterapeuty o starých japonských a čínských bojových technikách. Otevřít pramen ↗
52. 52
    NPB.jp, Masumi Kuwata (桑田真澄), oficiální kariérní statistiky 1986–2006: 173–141, ERA 3,55, 1 980 SO. Otevřít pramen ↗
53. 53
    Keizo Takahashi, závěrečná zpráva KAKENHI 26870698, „古武術的身体操法を活かした野球ピッチング動作の新たな指導法構築とその応用・実践“, výzkum 2014–2017; obsahuje rozhovor s Kuwatou z roku 2016 a testy slide-step. Otevřít pramen ↗
54. 54
    Biwako Seikei Sport College, oficiální profil profesora Keizó Takahašiho: sportovní biomechanika, japonská kobudžucu a čínská bojová umění. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
55. 55
    Yoshinori Kōno, 古武術に学ぶ身体操法, Iwanami Shoten, 2003, ISBN 4007000638; kniha s pasážemi o Kuwatovi a pohybových principech starých bojových technik. Otevřít pramen ↗
56. 56
    Hironori Ishige, rozhovor „西武監督の広岡達朗から『練習に参加しなくていい』“, Sportiva, 16. 11. 2021; přímá vzpomínka na 2–3 roky výuky u Kōichiho Tōheie. Odkaz vede na původní článek Sportiva (agregátor livedoor je z EU blokován). Otevřít pramen ↗
57. 57
    Shūkan Baseball, „西武・石毛宏典が合気道道場で自主トレ〖1982年11月15日〗“, historická rekonstrukce zprávy o lekci s bokkenem. [Datum zveřejnění článku se nepodařilo ověřit.] Otevřít pramen ↗
58. 58
    NPB.jp, Hironori Ishige (石毛宏典), oficiální kariérní statistika 1981–1996; 1 833 H, 236 HR, AVG .283. Otevřít pramen ↗
59. 59
    Sportiva, Hironori Ishige o Hirookovi a hráčích Seibu Lions, pokračování rozhovoru z listopadu 2021. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Odkaz vede na původní článek Sportiva (agregátor livedoor je z EU blokován). Otevřít pramen ↗
60. 60
    Nikkan Sports, „ソフトＢ五十嵐『丹田投法』で故障知らず“, 9. 11. 2013; Igarashi a Akijamův trénink tanden. Otevřít pramen ↗
61. 61
    Sport Hochi, „〖中日〗工藤公康監督が直接オファー 合気道家・藤平信一氏からナインが体の使い方を学ぶ“, 11. 11. 2026. Otevřít pramen ↗
62. 62
    Sport Hochi, „〖中日〗工藤流改革！合気道を導入“, 12. 11. 2026; přímá zpráva o výuce Tōheie a historické návaznosti Kudóa. Otevřít pramen ↗
63. 63
    Nikkan Sports, „阪神 大竹耕太郎…合気道トレ“, 10. 1. 2023; Ótake o začátku výuky. Otevřít pramen ↗
64. 64
    Shūkan Baseball, „細い糸を通してキャッチャーに意識を飛ばす“, 15. 4. 2026; Ótakeho vlastní svědectví o týdenní výuce aikidó. Otevřít pramen ↗
65. 65
    Nikkan Sports, „阪神 大竹耕太郎…武術ヒントに打者との間合い制す“, 26. 4. 2026; práce s maai při zápase. Otevřít pramen ↗
66. 66
    J:COM / Seijun Ninomiya, „広島商、伝統の『真剣の刃渡り』“, 22. 1. 2026; Makiho trénink iaidó. Otevřít pramen ↗
67. 67
    TV Tokyo Sports, „DeNA 牧秀悟が二刀流に挑戦!? 沖縄伝統の武具『釵』“, 13. 1. 2025; trénink se sai. Otevřít pramen ↗
68. 68
    Baseball King, „子どもの巧緻性を高める『野球太極拳』ってなんだ!?“, 26. 12. 2019; Tačibana a Ičikizaki při výuce mladých baseballistů. Otevřít pramen ↗
69. 69
    Ryūji Tachibana, „私がベースボール太極拳を作った訳①“, autorský výklad vzniku baseballového tchaj-ťi, 2019. Otevřít pramen ↗
70. 70
    Ichikawa Little Senior, klubová kronika za prosinec 2019; přímý záznam výuky tai chi pro baseballisty. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
71. 71
    Japan Baseball Science Research Society, program 6. konference, prosinec 2018: Keizo Takahashi, „野球に活かす古武術“, o tradičních technikách a čínském 韓氏意拳. Otevřít pramen ↗
72. 72
    WEB Hiden, „高橋佳三 Takahashi Keizo“, biografická informace včetně narození 1974, studia starých japonských a čínských škol. Otevřít pramen ↗
73. 73
    World Shorinji Kempo Organization, „History and Founding of Shorinji Kempo“; Doshin So, 1947, vztah k čínským uměním a moderní japonské škole. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
74. 74
    Sportiva, „山田哲人、豪打の原点は『少林寺日本一のDNA』“, 9. 6. 2016; otec Tetsuta Jamady jako vítěz školního embu šórindži kempó. Otevřít pramen ↗
75. 75
    Nikkan Gendai, „前人未到6冠へ 父親が明かすヤクルト山田の素顔と本音“, 9. 7. 2016; přímý rozhovor s otcem Tomonorim Jamadou o výchově pálkaře. Otevřít pramen ↗
76. 76
    Panasonic Sports, Shun Norikane (法兼駿), oficiální profil, narození 1994, průmyslový baseball a kapitánská léta. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
77. 77
    Sports Communications, „法兼駿…全国制覇を目指した幼少期“, 11. 1. 2016; přímé vzpomínky na šórindži kempó a baseball v dětství. Otevřít pramen ↗
78. 78
    All Japan Shorinji Kempo Federation, Sōen (2023), tematický text o baseballu a šórindži kempó, rozhovory s bývalými hráči. Otevřít pramen ↗
79. 79
    Japan Sport Association, „野球・川﨑宗則さんインタビュー“, 2021; Kawasaki o tréninku karate do hnědého pásu při mládežnickém baseballu. Otevřít pramen ↗
80. 80
    WEB The Television, „空手経験者の川崎宗則…“, 14. 11. 2024; Kawasaki o využití karate v baseballu. Otevřít pramen ↗
81. 81
    Sponichi Annex, „いじめ、偉大な父と比べられる苦悩…長嶋一茂“, 5. 1. 2019; Kazushige Nagašima a kjókušin po ukončení NPB. Otevřít pramen ↗
82. 82
    NPB.jp, Kazushige Nagashima (長嶋一茂), oficiální statistiky 1988–1996: 384 G, 161 H, 18 HR, AVG .210. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
83. 83
    William W. Kelly (1998), „Learning to Swing: Oh Sadaharu and the Pedagogy and Practice of Japanese Professional Baseball“, in Learning in Likely Places, Cambridge University Press, s. 422–458; autorova bibliografie. Otevřít pramen ↗
84. 84
    Mick Cochrane, „Baseball as Spirit Discipline: The Autobiography of Sadaharu Oh“, autorská studie Óovy autobiografie; datum původní publikace nebylo ověřeno. Otevřít pramen ↗
85. 85
    Thomas Blackwood (2008), „Bushidō Baseball? Three Fathers and the Invention of a Tradition“, Social Science Japan Journal 11(2), 223–240, DOI 10.1093/ssjj/jyn032. Otevřít pramen ↗
86. 86
    Gabriele Morganti et al. (2024), „Influences of sociocultural and historical constraints on athletes’ developmental experiences: a case study of baseball in Japan“, Sport in Society, DOI 10.1080/17430437.2024.2390982. Otevřít pramen ↗
87. 87
    Yasuhiro Sakaue (2021), „スポーツの武士道／武道的変容説の再検討“, 体育史研究 38, 41–56; revize vztahu japonského sportu a bušidó. Otevřít pramen ↗
88. 88
    Yasuhide Kanazaki (2012), „日本野球界のエトスの検討“, Niigata University, 現代社会文化研究 53, 73–90; historické proměny spirituality ve studentském baseballu. Otevřít pramen ↗
89. 89
    Yasufumi Suzuki (2016), „明治野球の〈遊〉と〈聖〉“, スポーツ社会学研究 24(2), 21–39, DOI 10.5987/jjsss.02-04. Otevřít pramen ↗
90. 90
    J-STAGE, „『センター意識』に関する日本的身体観の影響とスポーツ・トレーニングにおける実践的意義“, Coaching Studies 9(1), 101–108 (1996), DOI 10.24776/jcoaching.9.1_101. Otevřít pramen ↗
91. 91
    Keizo Takahashi (2016), „スポーツバイオメカニクスと古武術 / Relationship between Sport Biomechanics and Japanese Traditional Martial Arts“, Biwako Seikei Sport College Bulletin 13, 93–96. Otevřít pramen ↗
92. 92
    Kōichi Tōhei (první vydání 18. 4. 1990), 「氣」の威力, Kōdansha, ISBN 9784062047630; kniha obsahuje podkapitoly o Óovi a Šigeu Nagašimovi. Původní odkaz (honzuki) vrací chybu 403; odkaz vede na katalogový záznam CiNii. Otevřít pramen ↗
93. 93
    Kōichi Tōhei (1996), 成功の秘訣は「氣」にあり, Kōdansha, ISBN 9784062561617; oficiální nakladatelský záznam uvádí výuku Óa, Nagašimy a Hirooky. Otevřít pramen ↗
94. 94
    Jošinori Kóno (甲野善紀), oficiální životopis na stránkách Šósekan / Shōseikan; studium aikidó, Kašima šinrjú a Negiši-rjú, založení dódžó roku 1978 a výzkum tradičních bojových technik. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
95. 95
    Adam McCalvy, „A Hall of Famer, Willy Adames and boxing lessons“, MLB.com, 22. 7. 2023. Přímé výpovědi Barryho Larkina a Willyho Adamese, boxing, Winker, Lindor, Carlos González. Otevřít pramen ↗
96. 96
    National Baseball Hall of Fame, „Larkin, Barry“. Biografie a kariérní údaje: 2 340 hitů, 198 HR, 379 SB, AVG .295. [Online profil bez uvedeného data prvního zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
97. 97
    Daniel Starkand, „Edwin Rios Benefitting From Boxing Workouts With Barry Larkin“, DodgerBlue.com, 9. 8. 2020. Hráčova výpověď o fyzickém a mentálním přínosu. Otevřít pramen ↗
98. 98
    Louisville Bats, „Edwin Rios Brings Championship Experience to Bats“, 5. 6. 2024. Pozdější přímý rozhovor o Barrym Larkinovi, boxu a mentální přípravě. Otevřít pramen ↗
99. 99
    Dale Robertson, „Crosby punching up his career“, Houston Chronicle, 25. 12. 2005. Dobový rozhovor s Bubbou Crosbym o boxu, uvolnění a práci nohou. Otevřít pramen ↗
100. 100
     Dylan Hernández, „Dodgers’ Adrian Gonzalez draws a big crowd in Tijuana“, Los Angeles Times, 17. 11. 2012. González o boxu a výbušnosti baseballového švihu. Otevřít pramen ↗
101. 101
     Dylan Hernández, „Dodger Adrian Gonzalez’s fitness regimen gives him fighting chance“, Los Angeles Times, 8. 2. 2013. Reportáž o tréninku s Chrisem Byrdem. Otevřít pramen ↗
102. 102
     Dylan Hernández, „Dodgers’ Adrian Gonzalez takes to the ring to fight off the effects of time“, Los Angeles Times, 25. 12. 2015. Pokračování tréninku ve Wild Card Boxing Club. Otevřít pramen ↗
103. 103
     Dylan Hernández, „Dodgers’ Adrian Gonzalez hopes conditioning will keep him in the game“, Los Angeles Times, 28. 2. 2015. Kondice, únavové propady a box. Otevřít pramen ↗
104. 104
     RÉCORD (2. 3. 2013), „Peloteros mexicanos entrenaron con un boxeador para mejorar técnica“. Španělský rozhovor s Chrisem Byrdem o lekcích Adriána Gonzáleze a Luise Cruze; archivní vydání. Otevřít pramen ↗
105. 105
     Jordan Bastian, „Yan becomes ‘Yanimal’ in offseason workouts“, MLB.com, 20. 12. 2017. Přímá výpověď catchera Yana Gomese a trenéra Bena Harrisona o MMA. Otevřít pramen ↗
106. 106
     Fighters Only, „MMA vs. baseball: Pitching in for a fight“. Rozhovor s Russellem Martinem o kondičním tréninku s Jonathanem Chaimbergem. [Datum zveřejnění článku se nepodařilo ověřit.] Otevřít pramen ↗
107. 107
     Craig Calcaterra, „Russell Martin has lost 15 pounds via MMA training“, NBC Sports, 9. 2. 2011. Martin vysvětluje, že převzal kondiční přípravu bojovníků. Otevřít pramen ↗
108. 108
     FIGHT! Magazine, „Prince Fielder — Heavy is the Crown“, duben 2013. Přímý rozhovor o MMA, Muay Thai, boxu a jiu-jitsu. Otevřít pramen ↗
109. 109
     MLB.com, „Fielder has new glove in Rangers’ camp — for boxing“, 8. 3. 2016. Fielder, Moreland a Kela během jarní přípravy; statistiky roku 2015. Otevřít pramen ↗
110. 110
     MLB.com, „Joe Ryan wrangled snakes before reaching the big leagues“, 2024. Ryan o Muay Thai, vodním pólu a mechanice nadhozu. Otevřít pramen ↗
111. 111
     Minnesota Twins, 2025 Media Guide, heslo Joe Ryan, s. hráčského profilu. Uvádí Muay Thai a spolupráci s trenérem Jasonem Parkem. Otevřít pramen ↗
112. 112
     Bob Hersom, „Hunter back atop the mound“, MiLB.com, 13. 5. 2010. Přímá výpověď Tommyho Huntera o judu a mentální odolnosti. Otevřít pramen ↗
113. 113
     Scott Merkin, „Fulmer, Sale share more than just a fastball“, MLB.com, červen 2015. Carson Fulmer o černém pásu karate, disciplíně a flexibilitě. Otevřít pramen ↗
114. 114
     Steven Schmitt, „Ellie Rodriguez“, SABR BioProject, revize 1. 12. 2018. Primární rozhovory s portorickým catcherem o boxu a catcherském footwork. Otevřít pramen ↗
115. 115
     Royals Review, „Remembering Ellie Rodriguez“, 2026. Potvrzení úmrtí Ellieho Rodrígueze dne 23. 4. 2026 a přehled kariéry. Otevřít pramen ↗
116. 116
     Bob Brookover, „Phillies catcher J.T. Realmuto cares less about being declared the best“, The Philadelphia Inquirer, 12. 4. 2019. Realmuto o wrestlingu a catchingu. Otevřít pramen ↗
117. 117
     Hayden Bird, „Caleb Durbin discussed how wrestling background helps with fielding“, Boston.com, 19. 2. 2026. Přímá výpověď hráče a vyjádření manažera Cory. Otevřít pramen ↗
118. 118
     MLB.com, Adrián González: career statistics, MLB 2004–2018, 2 050 H, 317 HR, AVG .287. Otevřít pramen ↗
119. 119
     Gregory Strong, „Blue Jays star Bo Bichette ... adding Muay Thai“, The Canadian Press / Winnipeg Free Press, 14. 3. 2024. Přímá výpověď o kondici a psychické zátěži. Otevřít pramen ↗
120. 120
     Andy Martinez, „Davis enjoys life off field with RC cars, boxing“, La Vida Baseball, 12. 8. 2019. Khris Davis o koordinaci oka a ruky. Původní stránka již není dostupná; odkaz vede na archivní kopii (Wayback Machine). Otevřít pramen ↗
121. 121
     Ángeles Corchado, „Josef Martínez entrena al lado de su compatriota Francisco Cervelli“, AS USA, 20. 12. 2018. Video společného tréninku capoeiry. Otevřít pramen ↗
122. 122
     Dō Šuppan, „野球に活かす合気道　一本足打法の生みの親 荒川博氏に聞く“, rozhovor s Hirošim Arakawou z 25. 8. 2004. Aikidó 6. dan, osobní studium iaidó u Džuničiho Hagy. Otevřít pramen ↗
123. 123
     Jake Mintz, „We have a lot of questions about Francisco Cervelli’s most recent weird workout“, MLB.com, 7. 1. 2019. Další dobová dokumentace mobility a wrestling-style cvičení. Otevřít pramen ↗
124. 124
     ADN Cuba, „Aroldis Chapman practica boxeo durante la cuarentena por el coronavirus“, 9. 4. 2020. Video boxerské přípravy kubánského nadhazovače. Otevřít pramen ↗
125. 125
     Swing Completo, „CALENTANDO MOTORES: Luis Robert mostró rutina de ejercicios rumbo al Clásico Mundial“, 11. 1. 2023. Boxerské prvky v tréninku kubánského outfieldera. Otevřít pramen ↗
126. 126
     Lin Hung-han, „太極投手胡智為 慢字訣改掉牛脾氣“, Central News Agency (CNA), 21. 11. 2016. Přímý rozhovor s Hu Chih-Weiem o tchaj-ťi, dechu, rovnováze a zvládání emocí. Otevřít pramen ↗
127. 127
     Li Chin-wei, „胡智為維持狀態練多種運動 減重成功也消鮪魚肚“, CNA, 8. 11. 2018. Hu o tchaj-ťi, kendó a přenosu zkušeností z různých sportů do baseballu. Otevřít pramen ↗
128. 128
     Li-tai Sports, „MLB》 胡智為賽季結束　三振數創生涯新高“, 16. 10. 2018. Hu výslovně připsal kendó význam pro soustředění a práci zad. Otevřít pramen ↗
129. 129
     MLB.com, „Chih-Wei Hu: career regular-season statistics“. MLB 2017–2018, 11 utkání, 23 směn, ERA 3,52, 21 strikeoutů. Otevřít pramen ↗
130. 130
     Wu Ching-cheng, „獅聘新教練 泰拳出身沒打過棒球“, Liberty Times / Free Sports, 21. 5. 2025. Přímý rozhovor s bývalým bojovníkem Muay Thai a trenérem nadhazovačů Tseng Hao-che. Otevřít pramen ↗
131. 131
     David Gambacorta, „Ex-Phillies want the team to honor legendary strength coach, kung fu master Gus Hoefling“, The Philadelphia Inquirer, 19. 7. 2023. Svědectví Schmidta, Bowy a dalších o práci s kung-fu od roku 1976. Otevřít pramen ↗
132. 132
     SABR BioProject, „Steve Carlton“. Kariérní profil a popis společného tréninku s Gusem Hoeflingem od roku 1976. Otevřít pramen ↗
133. 133
     Stan Hochman, „The Archive: The time Steve Carlton talked“, The Philadelphia Inquirer, znovu publikováno 6. 5. 2013. Rozhovor s Carltonem o bojových uměních, vytrvalosti a regeneraci. Otevřít pramen ↗
134. 134
     Thomas Boswell, „Steve Carlton: Defiant, Single-Minded Struggle to Peak of Perfection“, The Washington Post, 14. 7. 1980. Dobový popis kung-fu, napětí a uvolnění ve výcviku nadhazovače. Otevřít pramen ↗
135. 135
     Thomas Boswell, „Some Rites of Spring Left Behind“, The Washington Post, 24. 3. 1985. Dobový popis karate a tréninku Phillies s Gusem Hoeflingem. Otevřít pramen ↗
136. 136
     Destiny Lugardo, „Meet the mixed martial arts legend that helped the Phillies crawl their way to postseason berth“, Phillies Nation, 4. 10. 2025. Výpovědi hráčů o programu Camerona Shaynea a Budokon. Otevřít pramen ↗
137. 137
     Budokon University, „Bio: Cameron Shayne“. Profesní profil, taekwondo, Yoshukai karate, brazilské jiu-jitsu a trenérská práce pro Phillies. Autorský zdroj. [Online profil bez uvedeného data prvního zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
138. 138
     David Gambacorta, „Former Phillies fitness coach Gus Hoefling is suing Big Tobacco as cancer threatens his life“, The Philadelphia Inquirer, 22. 7. 2020. Hoeflingův vlastní životopisný příběh a tradiční okinawská bojová umění. Otevřít pramen ↗
139. 139
     MLB.com, „Steve Carlton: career statistics“. MLB 1965–1988, 329 vítězství, ERA 3,22 a 4 136 strikeoutů. Otevřít pramen ↗
140. 140
     Chris Baker, „Honing Dodger Hitters of Future: Ex-Slugger Reggie Smith Proves Teaching Can Be Two-Edged Sword“, Los Angeles Times, 1. 7. 1989. Dobová reportáž o mečové instruktáži převzaté od Sadaharua Óa. Otevřít pramen ↗
141. 141
     Tony Reid, „Card Back Q&A: Ruppert Jones Talks Taking Up Karate, Hitting Third Deck in Kingdome, Claudell Washington“, Sports Collectors Daily, 10. 1. 2022. Vlastní výpověď o karate a sjednocení mysli a těla. Otevřít pramen ↗
142. 142
     David Laurila, „Michael Lorenzen Talks Hitting“, FanGraphs, 12. 4. 2019. Přímý rozhovor o korejském učiteli bojových umění, Idu Portalovi a mechanice nadhozu. Otevřít pramen ↗
143. 143
     „Bob Boone: To Break the Record for Games Caught…“, Los Angeles Times, 5. 3. 1985. Dobová vlastní výpověď catchera o přínosu kung-fu pro vytrvalost a disciplínu. Otevřít pramen ↗
144. 144
     Mike Penner, „Boone Casts This Record in Solid Iron“, Los Angeles Times, 16. 9. 1987. Boone o tréninku bojových umění, únavě a profesionální přípravě. Otevřít pramen ↗
145. 145
     MLB.com, „Bob Boone, champ with 1980 Phils and father of Aaron and Bret, dies at 78“, 10. 11. 2026. Oficiální životopisné údaje a kariéra. Otevřít pramen ↗
146. 146
     „Learning to Fight – John Baker (MLB skills and mental coach)“, podcast Learning to Fight, 15. 6. 2026. Přepis rozsáhlého rozhovoru o brazilském jiu-jitsu a metodice přípravy v MLB. Otevřít pramen ↗
147. 147
     SABR BioProject, „John Baker“. Přehled kariéry catchera, programu mentální přípravy Cubs, vedení hráčského rozvoje Pirates a zájmu o BJJ. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
148. 148
     MLB.com, „Shawn Green Finds The Way“, 2011. Přímý rozhovor o meditativním odpalu ze stojanu a východní filozofii. Otevřít pramen ↗
149. 149
     „Sunday Q&A: Shawn Green, former big league outfielder“, Star Tribune, 12. 6. 2011. Přímý rozhovor o zenu, taoismu a meditativní práci na švihu. Otevřít pramen ↗
150. 150
     Shawn Green, „Shawn Green and the greatest offensive game in MLB history“, ABC7, 2020. Autorská retrospektiva odpalování, knih a soustředění na dech. Otevřít pramen ↗
151. 151
     Yahoo Sports, „Walt Weiss MMA background, explained“, 2026. Souhrn s odkazy na Weissovy vlastní výroky z roku 2016 o taekwondu, MMA a jiu-jitsu. Otevřít pramen ↗
152. 152
     Yasuo Kobayashi, Aikido Kobayashi Dojo, „Aikido, My Way: The Story of Kobayashi Dojos“, kap. 2, část 5-1. Vzpomínka na přímou výuku Arakawy a návštěvy baseballistů v dódžó. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
153. 153
     Biwako Seikei Sport College, profil „高橋 佳三 (Keizo Takahashi)“. Profesní identita badatele, japonská a čínská bojová umění a výzkum biomechaniky baseballu. [Online záznam bez ověřeného data zveřejnění.] Otevřít pramen ↗
154. 154
     Chinese Martial Arts Association, „About Sifu Woo“. Životopis Jamese Wing Wooa (1922–2014), vývoj jeho školy v Kalifornii; [online pramen bez ověřeného data zveřejnění]. Otevřít pramen ↗
155. 155
     Chinese Martial Arts Association, „Introduction to Kung Fu / Wing Woo Gar Style“. Oficiální popis složení systému: Hung Gar, Choy Li Fut, Eagle Claw, Northern Shaolin, Tai Chi, Ba Gua a Xing Yi; [online pramen bez ověřeného data zveřejnění]. Otevřít pramen ↗
156. 156
     MartialTalk, diskuse „Anyone familiar with the Yut Chee Kuen…?“, příspěvek uživatele Wing Woo Gar, 8. 10. 2022. Svědectví z prostředí školy o Gusovi Hoeflingovi jako raném žákovi Jamese Wing Wooa a o archivních nahrávkách sestav. Otevřít pramen ↗
157. 157
     Todd Zolecki, „Realmuto seeking to wear gold of his own“, MLB.com, 21. 2. 2023. Vlastní vzpomínka J. T. Realmuta na olympijské medaile strýce Johna Smithe. Otevřít pramen ↗
158. 158
     Bryan Van Kley, „MLB All-Star catcher Realmuto started as young wrestler“, WIN Magazine, 21. 9. 2018. Sourozenci Smithovi, soutěžní zápas v Realmutově dětství a vazby na univerzitní šampiony. Otevřít pramen ↗
159. 159
     Shiro Tanigami, „山田哲人、豪打の原点は『少林寺日本一のDNA』と『超高速ハイハイ』“, web Sportiva, 9. 6. 2016, s. 3–4. Přímé vzpomínky Tomonoriho Jamady na trénink Tecuta a výsledky v šórindži kempó. Otevřít pramen ↗
160. 160
     International Wushu Federation, „8th World Wushu Championships (2005) – Results“. Výsledková listina soutěže žen v tchaj-ťi čchüan. Otevřít pramen ↗
161. 161
     Chinese Taipei Wushu Federation, „國際賽會成績“. Oficiální přehled výsledků mezinárodních soutěží ve wu-šu. Otevřít pramen ↗
162. 162
     United Daily News / 元氣周報, „太極美少女范嫚紜 拳打千遍、身法自現“, 23. 9. 2014. Životopisný rozhovor s Fan Man-jün. Otevřít pramen ↗
163. 163
     National Taiwan Sport University, Sport Biomechanics and Movement Diagnosis Laboratory, „歷年實驗室成員“. Univerzitní přehled odborného zázemí laboratoře. Otevřít pramen ↗
164. 164
     ETtoday, „季後體能訓練新花樣 胡智爲嘗試腳踏車、劍道“. Přepis na sekundárním archivním webu; svědectví o kendó a pohybové přípravě Chu Č’-weje. Otevřít pramen ↗
165. 165
     Basepara / 貝思沛拉棒球學校, „投擲協調訓練專家“ a „Pitching Design“. Profesní profil a odborné kurzy Cenga Chao-čea. Původní podstránka již neexistuje; odkaz vede na úvodní stránku akademie. Otevřít pramen ↗
166. 166
     Liberty Times / 自由體育, „中職》送運科投教赴美進修 獅領隊透露相關規劃“, 13. 4. 2026. Plán stáže trenéra Cenga v systému Athletics. Otevřít pramen ↗
167. 167
     SET News / 三立新聞網, „中職／赴美取經參觀賽揚強投的訓練中心 曾浩哲技術、心靈都有收穫“, 29. 5. 2026. Rozhovor o americké studijní stáži; převzato na Yahoo Sports Taiwan. Otevřít pramen ↗
168. 168
     Hokkaido Nippon-Ham Fighters, oficiální profil Gu Lina Ruei-Yanga. Údaje o japonském působení tchajwanského nadhazovače. Otevřít pramen ↗
169. 169
     NOWnews, 6. 3. 2026. Profil tchajwanského nadhazovače Ša C’-čchena. Otevřít pramen ↗
170. 170
     Central News Agency, 12. 6. 2026. Životopisný článek o Liou Č’-žungovi. Otevřít pramen ↗
171. 171
     Budokon University, „About Budokon“. Oficiální popis systému Camerona Shaynea a jeho metodiky. Otevřít pramen ↗
172. 172
     Shawn Green a Gordon McAlpine, The Way of Baseball: Finding Stillness at 95 MPH, Simon & Schuster, 2011. Autobiografický pramen k meditaci a čchi-kungu. Otevřít pramen ↗
173. 173
     Associated Press / The Gazette, „Matzek, Gray sharp as Rockies top White Sox“, 13. 3. 2015. Dobová zmínka o Weissově práci s bojovými uměními. Otevřít pramen ↗
174. 174
     SABR BioProject, „Walt Weiss“. Ověření kariéry hráče a manažera. Otevřít pramen ↗
175. 175
     Bleacher Report, „An Interview with Clarence Thatch, Living Legend of MMA“, 2007. Rozhovor o instruktorovi Clarence Thatchovi. Otevřít pramen ↗